Diskutuje-li se v ČR o příčinách a důsledcích vodní eroze, zužuje se obvykle toto téma na pěstování širokořádkových plodin na svažitých pozemcích a dodržování podmínek Správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC). Širší souvislosti ale stále unikají.

Základním problémem je současná otrocká formální kontrola dodržování GAEC bez ohledu na zdravý selský rozum. Ta ústí do tak paradoxních situací, že úředníci Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) vypálí bez problémů sankce zemědělcům, kteří si na několika čtverečních metrech pěstují pro svou potřebu brambory nebo kukuřici, neboť jde podle nich v zásadě o ornou půdu, na kterou se zásady GAEC vztahují. Podle přístupu SZIF je údajně úplně jedno, o jak velký jde pozemek, neboť gravitace působí všude stejně. To je ovšem pravda jen teoreticky, v praxi je samozřejmě zásadní rozdíl v projevech eroze u drobných zahrádkářů či velkopěstitelů. Když už jsme u té gravitace a formalismu, pak je třeba vhodné si uvědomit, že je do třeba příslušných výpočtů zahrnout například hmotnost erozí odnášené zeminy a její kinetickou energii. Ale to jen tak na okraj.

Podstata je totiž v celkové filosofii kontrol. Ta musí vycházet zejména ze dvou rovin – jednak, že každý pozemek a místní situace je specifická, a žádný sebepřesnější předpis nemůže veškerá specifika postihnout. A za druhé, že je zásadní rozdíl mezi mírou erozního rizika ze záhonku a lánu. To v praxi znamená, že je třeba porušování GAEC hodnotit i v případě, že jde o erozí silně nebo středně ohroženou oblast, až od určité plochy. Hranicí by měla být přitom rozloha 0,4 hektaru, byť i to je víceméně jen administrativní měřítko. Rozhodující je skutečně vlastní projev eroze. Pokud se přitom eroze negativně opakované neprojeví, lze, a bylo by to velmi žádoucí, příslušné pozemky z kategorií silně a středně ohrožených pozemků vyjímat. Platit to ale musí i obráceně – tedy do uvedených kategorií naopak rizikové pozemky při opakovaném projevu eroze zařazovat. To vše musí garantovat konkrétní orgán, přičemž v tomto případě jde logicky o Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd (VÚMOP). Podněty k vyřazování či zařazování pozemků do rizikových kategorií by však měli dávat i úředníci SZIF, dlužno však dodat – budou-li toho schopni. Stejnou možnost by navíc měly mít i obce, které jsou obvykle projevy eroze nejvíce postiženy.

Ačkoli se má většinově za to, že míru projevů eroze zásadně ovlivňuje zemědělské hospodaření, může se v řadě lokalit negativně projevit také myslivecké hospodaření. Nejen v lese se totiž odráží škody způsobené přemnoženou zvěří. Vypasený nebo černou zvěří rozrytý pozemek, který byl původně trvalým travním (nebo jiným vhodným) porostem, vytváří samozřejmě pro negativní projevy eroze velmi silný potenciál. Ne každý ví, že dvě třetiny plochy veškerých honiteb tvoří v naší zemi honitby polní – a problematika příčin a hodnocení erozí je tak dalším z mnoha argumentů, proč by se měli na rozhodování o mysliveckém hospodaření výrazně více než dosud podílet v krajině hospodařící zemědělci. Škody způsobené přemnoženou zvěří na kvalitě půdy jsou totiž možná výrazně vyšší, než poškození plodin či poškození lesních dřevin.

Bohužel, v naší zemi chybí díky odtržení vlastníků od svých majetků důležitý regulační prvek – tlak poučených vlastníků na to, aby nebyl, také mysliveckým hospodařením, jejich majetek znehodnocován. Je ovšem iluzorní se domnívat, že by většina nehospodařících vlastníků změnila dosavadní laxní přístup ke svým pozemkům, třeba i proto, že ani nevědí, kde přesně jejich pozemky leží. To ale neznamená, že by měl stát na alespoň základní osvětu majitelů pozemků rezignovat. Alespoň primární, jistě ale ne spásonosné řešení by měla přinést nějaká vlastnická metodická osvětová příručka, o které se sice již nějaký čas hovoří, ale to je tak asi vše, co se v této oblasti děje. Je to škoda, společnost se začíná o stav krajiny a rizika sucha či povodní zajímat, a trefit se do tohoto možná dočasného zájmu by bylo nanejvýš žádoucí. Zdaleka totiž nejde jen o zásady uzavírání nájemních smluv, což je kapitola sama pro sebe, ale o postupné navracení role vlastníků a jejich odpovědnosti nejen za celkový stav krajiny, ale také – a to by alespoň některé zajímat mělo – o hodnotu jejich konkrétního privátního majetku.

Petr Havel