Ambiciózní plán Čínské lidové republiky na znovuzalesnění rozsáhlého území má podle vědců z Univerzity v Princetonu povážlivé trhliny. Píše o tom ekologický server ekolist.cz., s tím, že v některých případech vysázené plantáže přírodě spíše škodí.

O projektu referoval časopis Nature Communications. Ten připomíná, že bilance Číny, pokud jde o životní prostředí, je bezesporu žalostná. Boom průmyslu tu sice nebývale nastartoval ekonomiku, ale vedl také k přelidnění měst, vysídlení venkova, znečištěnému ovzduší a narušení vodních zdrojů. Částečně vylepšit tento neradostný stav měl projekt Grain for Green, který právem aspiruje na titul „největšího zalesňovacího počinu světa“. Čína na něj vyplatila z vlastních rezerv miliardy jüanů, a slibovala si od něj výraznou obnovu poškozené krajiny. Jak se ale zdá, nevzali to za správný konec. Původní propozice přitom byly více než slibné.

Celkem by v rámci projektu mělo být osázeno 28 milionů hektarů půdy, ať už zemědělské, průmyslově narušené nebo opuštěné. Výsadba by se měla odehrát ve 26 (z 31) pevninských čínských provinciích. Až potud je vlastně všechno v pořádku. Jenže jak podotýká David Wilcove, profesor ekologie a evoluční biologie Princetonské univerzity, čínský plán selhává ve všech navazujících bodech provedení. To, co by mělo podle zalesňovacího plánu být buď eukalyptovým, smíšeným, japonským cedrovým nebo bambusovým lesem je totiž až na výjimky pokaždé monokultura.

Dva roky práce v terénu, revize různých publikovaných zdrojů, rigorózní ekonomické analýzy – to vše dohromady potvrzuje, že drtivá většina nově sázených lesů v Číně obsahuje maximálně tři druhy stromů. A to je na náhradu skutečných lesních porostů trochu málo. Tento nepříliš přírodní model výsadby má své technické opodstatnění: monokultury je pro zemědělce snadné sázet. Po stránce infrastruktury, dopravy sadbového materiálu, technologie výsadby, zajištění údržby a následné odměny za sadbu je všechno přehledné a jasné. Jenže přínos takového „porostu“ pro zachování nebo podporu biodiverzity je dost omezený, ba, v některých případech i škodlivý.

Wilcove svou kritiku největšího zalesňovacího projektu na světě vede tak, aby Čína mohla pozměnit stávající model a zvýšit pozitivní dopad celého záměru. „Je to obrovská příležitost, a byla by škoda ji promarnit,“ uzavírá Wilcove. Výzkumný tým, který se nyní optimalizací zalesňovacího plánu zabývá, je složen z členů Čínské akademie věd a badatelů z univerzit v Sečuanu, Vermontu a East Anglia. Otázkou zůstává, jaký postoj vůči jejich závěrům zaujme sama čínská vláda, která zalesňovací program řídí.

Zdroj: www.ekolist.cz (redakčně kráceno), ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová