Za rostoucí projevy sucha si můžeme především my sami

17. května 2018 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Co bychom měli vědět o vodě

sucho Orlík 2015

I když si to stále ještě řada lidí neuvědomuje, tiká plošně po celém území naší země pod našima nohama i nad našimi hlavami časovaná bomba. Zásoby podzemních vod v posledních letech dramaticky klesají a suchem oslabené lesní porosty napadá se stále větší intenzitou kůrovec.

Zdánlivě se přitom nic dramatického neděje. Většině obyvatel teče každý den bez problémů voda z kohoutků a pohybuje-li se v současné době turista českou krajinou, setkává se na většině míst s čerstvou jarní zelení či kvetoucími květinami. Jedinou viditelnou změnou jsou tak kmeny pokácených stromů z kůrovcových těžeb v blízkosti cest a silnic v podstatně početnějším počtu, než tomu obvykle v minulých letech bylo. Vzhledem k tomu ale, že si většina společnosti (ne)správně myslí, že lesů se u nás více kácí, než v nich přirůstá dřeva, zas tak moc to zřejmě našince nepřekvapí.

Jenže i to je jeden z projevů sucha, respektive historicky založené nevhodné skladby našich lesů s příliš velkým podílem smrku na nevhodných stanovištích. Ne že by smrk do naší krajiny vůbec nepatřil, ale je ho v ní moc a situace se zas tak rychle, jako počasí, nemění. Za problémy našich lesů, které se aktuálně projevují více, než problémy zemědělské krajiny, ale nemůže jen jejich druhová skladba. Svým významným dílem k nim přispěla předlistopadová, ale i polistopadová zemědělská, respektive lesnická politika státu, která mimo jiné přispěla ke krachu mnoha menších lokálních pil schopných zpracovávat menší množství dřeva ohroženého nebo již napadeného kůrovcem nebo jiným škůdcem. V lesnictví, ač se to prakticky vůbec nezdůrazňuje, panuje ještě větší odtrženost těžařských a dřevo zpracujících firem od místa, kde podnikají, což v praxi znamená minimální až nulový vztah k příslušné lokalitě a k péči o to, aby byly porosty zdravé. Byznys se dřevem je tak v rukou velkých společností, včetně těch patřící do skupiny AGROFERTu, a pokud k tomu připočteme ještě rostoucí absenci odborného vzdělání lidí pracujících v lese a některá rigidní ustanovení lesního zákona, především týkající se podmínek zalesňování, je možná eskalace kůrovcových (a jiných) kalamit nabíledni.

Současná situace nazrávala už řadu let – a primární příčinou je skutečně počasí, tak trochu ale mylně nazývané sucho. Mylně proto, že alespoň v posledních 20 letech, jak dokazují data Českého hydrometeorologického ústavu, neprší v naší zemi méně – v porovnání s dlouhodobými průměry prší dokonce o trochu víc. Jenže dešťové srážky mají jiný charakter, jsou prudší a jinak rozložené v kalendářním roce. To ovšem klade vyšší nároky na schopnost krajiny zadržovat vodu – ale právě tato (retenční) schopnost krajiny stále klesá, především (ale nejen) díky nesprávnému zemědělskému hospodaření. Jak už před časem spočítal Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd (VÚMOP), například zemědělská půda v ČR by byla schopna ročně zadržet až o 40 procent více vody z dešťů, než tomu ve skutečnosti je – konkrétně 8,4 miliardy kubíků. Reálně však zadrží jen něco přes 5 miliard kubíků vody, přičemž uvedený rozdíl představuje –  pro srovnání, více než dvouletou veškerou spotřebu vody v naší zemi, jak na pitné, tak na průmyslové či zemědělské účely. Z toho je jasné, že funkční recepty na zajištění dostatku vody pro budoucnost je třeba hledat právě v krajině. Naopak šetření vodou v domácnostech nám příliš nepomůže, byť takový program „Dešťovka“ Ministerstva životního prostředí byl a je velmi populární. Nic proti tomu, tímto způsobem ale v ČR ušetříme jen zlomek procenta spotřeby vody, a to za situace, kdy je u nás spotřeba vody na osobu a den jednou z nejnižších v civilizovaném světě (zhruba 90 litrů) a podle WHO (Světová zdravotnická organizace) je tak ČR téměř na hranici hygienického minima. Příliš nepomohou ani Ministerstvem zemědělství obhajované osevní postupy, tedy častější střídání různých hospodářských plodin na stejném pozemku. Ty mají na lepší zadržování vody v krajině jen zhruba desetiprocentní vliv.

Skutečně systémovým řešením je rozčlenění naší krajiny do menších celků a tedy zmenšení našich velkých širých rodných lánů. V současné zemědělské krajině se totiž voda ze srážek nemá kde zachytit a zastavit, a především při přívalových deštích nejenže v půdě nezůstane, ale ještě s sebou odnáší do rybníků, řek či přehrad z polí svrchní úrodnou část zeminy. Druhým řešením je pak nepokrývat zemědělskou půdu nepropustnými povrchy, tedy omezit zbytečné zábory půdy ke stavbám všeho typu. Jen od roku 1937 v naší zemi podle VÚMOP ubylo 800 000 hektarů půdy, nutno nicméně podotknout, že zábory byly vyšší v předlistopadovém období než dnes. I tak se ale tenčí plocha zemědělské půdy asi o 15 hektarů denně, například pro nová sídla a areály komerčních firem. Přitom je v naší zemi zhruba 11 000 lokalit takzvaných brownfield, tedy míst, která již v minulosti zastavěna byla a půda je minimálně pro zemědělství obvykle nepoužitelná. Bohužel, ani k jednomu ze zmiňovaných řešení není dostatek politické vůle, velké lány vyhovují velkým zemědělcům a využití brownfields je nákladnější než stavět na „zelené louce“.

Bude-li mít naše země v budoucnosti dostatek vody, což je dnes často kladená otázka, záleží tak především na nás samotných. Bude-li přitom nad naší krajinou nadále pršet – a žádný klimatický scénář nepředpokládá, že by mělo přestat, pak se nemusíme zas tak obávat. Ročně, i v sušších letech, totiž u nás naprší minimálně 50 miliard kubíků vody – a roční spotřeba je zhruba 1,5 miliardy kubíků. Jenom prostě musí více této vody, než dosud, zůstat v našich lesích a na našich polích. A jak to bude s našimi lesy? I když aktuální vyhlídky nejsou zrovna růžové (respektive zelené), ČR se bezlesou zemí jistě nestane. Částečně ještě stále můžeme spoléhat na přírodu a heslo z kultovního filmu Jurský park – „Život si najde cestu“. Již dnes si tak například na řadě lokalit, a je to zdokumentováno, obvykle mělce kořenící smrk „sahá“ svými kořeny pro vodu do větší hloubky, a pokud na vodu dosáhne, přežije i na nevhodném stanovišti. Alespoň částečně, a rychleji než dosud změnit druhovou skladbu lesů je ale záhodné.

Tak či tak, sahat hlouběji pro vodu musí dnes především majitelé či stavitelé studní, což je důsledkem toho, co je dnes také největší problém – tenčící se zdroje vody uložené mělce pod povrchem, které jsou často na třeba jen 20 procentech dlouhodobého normálu. Tyto zásoby se přitom doplňují buď z pomalu tajícího sněhu, nebo z vytrvalejších mírných mnohahodinových dešťů. Medardova kápě již ale drahně let 40 dní nekapala a i podle většinově přijímaných předpokladů bude v dalším období sněhu a vytrvalejších dešťů méně, čehož důkazem je i zatímní průběh letošního roku. Generální prevencí dopadů takového vývoje je tak opět – zadržet vodu v krajině. Kolik „suchých“ roků ale k tomu budou naši politici potřebovat, aby problém začali skutečně principielně řešit, je ovšem otázka. Jak již bylo řečeno na začátku, pořád se totiž, až na problémy zemědělců, zas tak nic dramatického neděje. Přitom právě současná zemědělská politika je jednou z příčin současného stavu…

Naše voda – Petr Havel (psáno pro týdeník Reflex), ilustrační foto (sucho Orlík 2015) Naše voda – Nina Havlová

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Co bychom měli vědět o vodě, Komentář týdne, Nápoje a voda v potravinách, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla, Prevence povodní, voda v krajině, Rybářství a rybníkářství, Statistiky a kauzy, Vodovody a kanalizace