Voda nemusí být zdrojem konfliktů, ale spolupráce

14. prosince 2016 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Co bychom měli vědět o vodě

budiz-voda-autor-seth-siegel-img_0498

Jen málokteré publikaci o vodě se dostalo při jejím uvádění na český trh tak rozsáhlé mediální podpory a publicity, jako knize „Budiž voda“, jejímž autorem je americký právník a aktivista Seth M. Siegel.

Nepochybně k tomu přispěla i osobní účast autora jak při oficiálním křtu knihy, tak především na celé řadě diskusních seminářů na téma vody, které proběhly jak za účasti odborné, tak laické veřejnosti. Přestože se přitom drtivá většina informací o akcích spojených s prezentací publikace „Budiž voda“ soustředila na poselství, které lze shrnout jako varování před blížící se světovou krizí plynoucí z předpokládaného nedostatku pitné vody pro stále rostoucí lidskou populaci, je evidentně důležitějším poselstvím jak knihy samotné, tak jejího autora opakované zdůrazňování skutečnosti, že voda nemusí být zdrojem konfliktů, ale naopak možností, jak na občanské, národní i mezinárodní úrovni spolupracovat v prevenci rizik možného nedostatku vody a výměně know-how a inovací vedoucí k šetření s vodou. Inspirativním příkladem je stát Izrael (o jehož zkušenosti se zajištěním pitné vody na poušti fakticky celá kniha vypráví), který díky šíření vlastních zkušeností v nakládání s vodou a také poskytováním vody zemím, s nimiž nebyl a není v přátelských vztazích, dokázal výrazně zmírnit napětí ve svém bezprostředním i vzdálenějším okolí a omezit, nebo alespoň neprohlubovat rizika válečných konfliktů.

Jedním ze sloganů, pravidelně se objevující v souvislosti s možným nedostatkem pitné vody pro lidstvo v budoucnosti, je takzvaný „boj o vodu“, často doprovázený údajnými příklady z historie, v níž měla být voda zdrojem válečných konfliktů. Skutečností ale je, a v některých svých dřívějších přednáškách to připomínal například hydrolog Českého hydrometeorologického ústavu Jan Daňhelka, že přímo o vodu se v historii zatím žádná válka nevedla a možnost získat válečnými konflikty nové zdroje vody byly tak v praxi jen vedlejším produktem vítězných bitev. Není proto sebemenšího důvodu, aby byl „boj o vodu“ stigmatem budoucnosti, již proto, že v takové „válce“ by nebylo žádných vítězů, ale samí poražení. Jestli je tedy něco aktuální inspirací z uvedené publikace pro naši zemi tady a teď, pak to není „boj o vodu“, ale potřeba spojovat síly v prevenci dopadů klimatických jevů, projevující se tu přebytkem, stále častěji ale nedostatkem vody.

I když i u nás existují pozitivní příklady spolupráce, symbolizované například existencí meziresortní pracovní skupiny VODA-SUCHO, které pracuje na národní strategii omezení dopadů klimatických vlivů zejména na zdroje vody v ČR, je naše společnost v posuzování kroků týkajících se nakládání s vodou, zajištění zdrojů vody i rizik dopadající na zdroje a kvalitu vod spíše rozdělena díky tomu, že značná část spasitelů společnosti nabízí pouze extrémní řešení bez ohledu na celek a alternativní možností. Proti sobě tak bojují zastánci přírodně blízkých opatření na zadržování vody v krajině se zastánci takzvaných technických řešení – tedy staveb (což nemusí být nutně přehrady), jejichž cílem je totéž, jen jinými prostředky. Zejména velké vodohospodářské společnosti jsou terčem populistické kritiky poukazující obvykle na zdražování vody, ačkoli naše země potřebuje obnovit tisíce kilometrů vodovodních a kanalizačních sítí, které jsou na hranici (spíše za hranicí) životnosti a které se obnovují především z vybraných poplatků za vodu. Část zemědělců má obavy z opětného ukládání kalů z čistíren odpadních vod na zemědělské půdě, ačkoli v minulosti tvořily tyto kaly obohacení půdy o organickou hmotu a zcela běžně se k takovému účelu využívaly, což opět naše země potřebuje za situace, kdy je k tomuto účelu nedostatek klasických statkových hnojiv. Severní Čechy se (zřejmě oprávněně) děsí narušení režimu podpovrchových vod rozšiřováním polského dolu Turów, zatímco výstavba našich dálnic a průmyslových areálů všeho druhu v ČR představuje obdobná rizika, ale to nás do doby, než se vynoří nějaký problém (třeba dálnice D8) nezajímá. Ministr zemědělství Marian Jurečka dokonce musí bránit kvalitní zemědělskou půdu před výstavbou dalších průmyslových areálů a center, o nichž nikdo neví, jak dlouho (spíše krátce) budou existovat, zatímco zastavěné pozemky budou například i pro účely zadržování vody nenávratně ztraceny. A tak dále…

Jinými slovy, v naší zemi jde zatím skutečně o „boj o vodu“ na všech možných úrovních. Nebylo by tak vůbec od věci, kdyby si publikaci „Budiž voda,“ byť je to opravdu tlustá kniha o 424 stranách, přečetlo co nejvíce lidí – a trochu se nad ní také zamysleli. Jistě – ČR není Izrael, ale principy řešení (snad kromě odsolování) nedostatku vody a především přístup k vodě je tím, co by naší společnost mohlo a mělo inspirovat.

Naše voda – Petr Havel, foto (Seth M. Siegel při křtu publikace) Naše voda – Nina Havlová

 

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Co bychom měli vědět o vodě, Komentář týdne, Nápoje a voda v potravinách, Podnikání s vodou a zákony, Prevence povodní, voda v krajině, Vodovody a kanalizace