Fámy a fakta o českém vodárenství pohledem ekonoma

Aktualizováno 20. února 2018 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Co bychom měli vědět o vodě

mince - peníze - IMG_7072_-_kopie

Laciná hesla chtějí vyvolat nenávist vůči soukromým vlastníkům a namlouvají lidem, že by lépe fungovalo bez nich. Tak uvádí ekonomická novinářka Milena Geussová svůj komentář na téma nepravdy o českém vodárenství.

Nejprůkaznější běžně užívanou nepravdou je, že stát v minulosti prodal vodu – tj. vodovody a kanalizace – do cizích rukou. Jen zběžný pohled na mapu vlastnictví však ukáže, že kromě dvou lokalit v Česku je vodohospodářský majetek všude ve vlastnictví měst a obcí (90 procent) a na tom se nic nezměnilo. Radnice však neumějí ve vodárenství podnikat, ani na to nemají lidi. Vytvořily proto v mnoha případech vlastní komunální společnosti, kterým tento majetek svěřily – ale na provozování vodáren, kanalizací a čistíren odpadních vody uzavřely tzv. provozovatelské smlouvy. Teprve v tuto chvíli vstupují do hry soukromé firmy včetně zahraničních.

Dlouhodobá smlouva má však své velké výhody. Městům a obcím zaručuje stabilitu a kontinuitu provozování vlastněné infrastruktury, kdy je v zájmu samotného provozovatele se o tento majetek starat s péčí řádného hospodáře. Provozovatelé se za léta provozování důkladně seznámí se všemi specifiky infrastruktury a mohou optimalizovat jak náklady, tak jednotlivé technologické parametry. Jako příklad lze uvést trvale se snižující ztráty v trubní síti, což se daří i díky detailní znalosti stavu provozované sítě.

Smlouvy přenášejí na provozovatele rizika, které by jinak nesl vlastník sám, ať již jde o velké havárie, opravy, pokuty, bezpečnost práce, kontrolu nákladů. Provozovatel také ví, že jeho smlouva jednou skončí a pokud v nové soutěži neprokáže, že byl a bude tím nejlepším, tak bude muset odejít.

Občas se můžeme setkat také s argumentem, že z vodárenství odchází neoprávněně spousta peněz do zahraničí. Skutečnost je taková, že z ceny vodného a stočného, která je regulovaná a podle pravidel, stanovovaných každoročně znovu Ministerstvem financí, ji určují vlastníci, tj. města a obce, se celých 41 procent dostává do státního rozpočtu ve formě různých daní či poplatků. Jen zhruba 6 % činí zisk provozovatele. Nelze také zapomínat, že k provozovatelským smlouvám se nedostali zadarmo: jen za vstup na český vodárenský trh zaplatili víc než deset miliard korun.

Provozovatel platí vlastníkovi infrastruktury nájemné, jen v letech 2010 – 2015 to bylo více než 40 miliard korun. Z tohoto nájemného města investují do rozvoje a obnovy. V roce 2016 se do české vodárenské infrastruktury investovalo zhruba 12,5 miliardy korun.

Provozovatel nese veškerá rizika a zisk je pouze odměnou za ně, za snižování nákladů a plnění kvalitativních ukazatelů. Není pravda, že jde o odměnu za vložený kapitál. I u historických provozovatelských smluv, jako např. ve Zlíně, byly tyto smlouvy upraveny tak, aby obsahovaly potřebné kvalitativní ukazatele a snižovaly zisk provozovatele.

Již dnes řada větších vodárenských celků, v naprosté většině provozovaných soukromými společnostmi vytváří už v ceně více než dostatečné prostředky nejenom pro obnovu jimi spravovaného majetku, ale i pro jeho rozvoj.

Vlastník infrastruktury získává s provozovatelskou smlouvou garantovaný příjem, tvořený nájemným a smluvními investicemi, a to bez rizika. Může nastavit ukazatele kvality služeb jak k vlastníkovi, tak ke spotřebitelům. Soutěžní prostředí po ukončení maximálně desetileté smlouvy o provozování je přitom tvrdé a provozovatel nemá nic jistého. Smlouva může být ukončena i předčasně.

Provozovatelské smlouvy mají samozřejmě i některé nevýhody, zejména při jejich uzavírání jde o administrativně složitý proces. Musí proběhnout koncesní řízení v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek, což je časově náročné. Rovněž změna na místě provozovatele musí proběhnout tak, aby to negativně neovlivnilo chod infrastruktury a vztahy se zákazníky.

Nejčastěji se citují omezení, která z provozovatelských smluv plynou vlastníkům při podávání žádostí o dotace z evropských fondů. Tato etapa již v příštích letech skončí, ale k omezení přístupu části českého vodárenství k finančním prostředkům z dotačního titulu Operační program Životní prostředí skutečně došlo. Ministerstvo životního prostředí totiž nastavilo dotační pravidla vysoko nad požadavky EU a část vlastníků vodárenské infrastruktury tak odřízlo od finančních zdrojů.

Tyto investiční zdroje však byly doplněny a nahrazeny společnými investicemi vlastníků a provozovatelů infrastruktury, což lze doložit mnoha příklady. Do vodárenské infrastruktury ČR se investovalo v letech 2006 až 2015 více než 100 miliard korun.

Objektivní data Ministerstva zemědělství dokládají, že tam, kde působí velké provozní společnosti, tvoří prostředky na obnovu až 40procentní podíl z ceny vodného a stočného, tedy nejvíce v celé ČR. Podíváme-li se na cenu vodného a stočného, její výše je jak u velkých provozních společností, tak menších komunálních, na stejné úrovni. Naopak malé, často obecní vodárny, vynakládají na obnovu infrastruktury nejméně prostředků a cenu vodného a stočného drží pod celorepublikovým průměrem za cenu snížených investic a dotování sektoru.

Milena Geussová, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Co bychom měli vědět o vodě, Komentář týdne, Nápoje a voda v potravinách, Podnikání s vodou a zákony, Voda a naše peněženka, Vodovody a kanalizace