Aktuální komentář ČAOH k sanaci ekologických zátěží

28. listopadu 2017 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Co bychom měli vědět o vodě

sanace ekologické zátěže ČAOH

V říjnovém čísle časopisu Odpady komentuje Petr Havelka, ředitel České asociace odpadového hospodářství (ČAOH), aktuální stav v oblasti sanací starých ekologických zátěží. Komentář přebírá i portál Naše voda.

V souvislosti s privatizací majetku státu v 90. letech, kdy stát převedl některý svůj nemovitý majetek, mnohdy ekologicky zatížený, na soukromé osoby, byly mezi státem a nabyvateli majetku státu uzavřeny tzv. ekologické smlouvy. V rámci ekologických smluv se stát zavázal, že odstraní z privatizovaného majetku staré ekologické zátěže, resp. bude odstranění financovat až do výše tzv. garance stanovené v těchto smlouvách.

Plnění ekologických smluv realizoval Fond národního majetku ČR, který až do roku 2001 v podstatě jen „proplácel“ novým vlastníkům zprivatizovaného majetku účelně vynaložené náklady na sanaci starých ekologických zátěží. V současné době je však plnění výhradně v rukou Ministerstva financí, které jako jediné může vypsat veřejnou zakázku na sanaci starých ekologických zátěží, přičemž veškeré finanční plnění je poskytováno z Fondu privatizace.

S tímto pak vyvstává řada problémů. Nabyvatelé zprivatizovaného majetku zatíženého ekologickou zátěží se již nemohou aktivně domáhat plnění závazků z ekologických smluv stejným způsobem jako dříve. Nyní o jednotlivých postupech rozhoduje pouze Ministerstvo financí. Nabyvatelé tak nemohou sami vypsat veřejnou zakázku na sanaci, což je v případě nečinnosti Ministerstva financí poměrně velký problém, zejména pro životní prostředí v postižených lokalitách.

Nejzásadnějším problémem je skutečnost, že ve Fondu privatizace není dostatek finančních prostředků na sanační práce, a to zejména proto, že podstatná část těchto finančních prostředků byla vládou historicky použita pro jiné účely. Bohužel ani poslední vláda v dostatečné míře nestanovila, kde stát nezbytné prostředky v reálném čase vezme.

Dle vyjádření Ministerstva financí a Ministerstva životního prostředí, není stanoven žádný aktuální celkový harmonogram postupu státu při odstraňování starých ekologických zátěží. Údajně není možné přesně stanovit časovou náročnost jednotlivých projektů z důvodu jejich vázanosti na řadu dílčích veřejných zakázek. Současně má dojít k přezkumu rozsahu ekologických zátěží, jejich rizikovosti a rovněž předpokládaných nákladů na jejich odstranění, neboť v průběhu doby, kdy nebylo ze strany státu ničeho činěno, se situace na mnoha místech změnila.

Ministerstvo financí by mělo při zadávání ekologických veřejných zakázek postupovat podle Plánu zadávání prioritních akcí, který je sestaven Ministerstvem životního prostředí. Plán by měl odrážet environmentální naléhavost řešení staré ekologické zátěže určenou v Systému evidence kontaminovaných míst (SEKM).

Plán zadávání prioritních akcí však není pro Ministerstvo financí nijak závazný. Aktuálně je na jeden rok plánovaná sanace cca 10 projektů. Vzhledem k trvajícím cca 150 ekologickým smlouvám je ukončení všech závazků státu plánované v horizontu 15 let. S ohledem na průběh a rychlost dosavadního postupu se však tento plán jeví jako nereálný.

Vzhledem k absenci celkového harmonogramu, nemají jednotliví vlastníci nemovitostí s ekologickými zátěžemi ani předběžnou povědomost o pravděpodobném datu ukončení jejich smlouvy splněním závazku ze strany státu, a to i přesto, že někteří z nich na sanaci čekají již více než 25 let.

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) je od roku 1993 pověřena rozhodováním o nápravných opatřeních v procesu odstraňování starých ekologických zátěží. Vydaná rozhodnutí však nejsou dodržována, neboť vlastníci pozemků nemohou z důvodu nečinnosti státu činit inspekcí stanovená nápravná opatření. Dle dostupných informací by se mělo jednat o cca 25 lokalit, u kterých marně uplynula lhůta k učinění nápravných opatření.

Při neplnění pravomocných rozhodnutí ČIŽP, by měla ČIŽP nařídit dle zákona exekuci. Pro ČIŽP je však exekuce velice nákladným krokem, ke kterému navíc pravděpodobně ani nemá dostatečný aparát. ČIŽP tak namísto provádění exekucí přistoupila k tzv. „plovoucím“ lhůtám ve svých rozhodnutích, neboť si je vědoma, že s ohledem na náročnost projektování a výběrových řízení, nelze předem určit splnitelný termín.

V souvislosti se změnou termínů pro sanaci starých ekologických zátěží uložených ČIŽP, je důležité  rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze dne 6. října 2015, č. j. 8 As 171/2014-67. To se zabývalo změnou termínu ze strany ČIŽP, a to na základě žaloby podané obcí.

Soud se zabýval otázkou, zda nedodržení původního termínu z důvodu nečinnosti ze strany státu, je důvodem pro nové rozhodnutí ve věci. Ačkoliv soud uznal, že sám žalovaný jako vlastník nemovitosti zatížené ekologickou zátěží, nezpůsobil, že nedošlo k dodržení termínu, zdůraznil, že ve věci je nejpodstatnější ochrana životního prostředí a že tato skutečnost, ačkoliv je nepředvídatelná, není novou okolností, která by umožňovala vydání nového rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud rovněž upozornil, že opačný výklad by fakticky vedl nejen k tomu, že právní instituty obsažené ve vodním zákoně by namísto ochrany vod a životního prostředí sloužily k legalizaci nečinnosti státu či dalších subjektů, ale byl by též v rozporu s principem ochrany veřejného zájmu či legitimního očekávání.

ČIŽP však může uložit nápravná opatření a/nebo pokutu pouze majiteli nemovitosti, nikoli Ministerstvu financi, které je za nastalou situaci reálně odpovědné. Vlastníkům zatížených nemovitostí tak nezbývá nic jiného, než sanace provést na vlastní náklady, případně zaplatit uloženou pokutu, a pak vše vymáhat po státu soudní cestou. Není tak divu, že inspekce raději zatím k takovým opatřením nepřistupuje.

Výše popsaný případ poukazuje i na další fakt. Nedodržováním stanovených termínů a nečinností státu v souvislosti s plněním závazků z ekologických smluv nejsou dotčeni pouze noví vlastníci zatížených nemovitostí, ale také další osoby, které mají zájem na ochraně životního prostředí, např. obce, na jejichž území se objekty se starými ekologickými zátěžemi nacházejí.

Obec je jako veřejný subjekt povinna zejména pečovat o ochranu zdraví svých občanů a majetku. Obec tedy musí průběžně kontrolovat a vyhodnocovat, zda v obci něco neohrožuje majetek a zdraví občanů, a to dokonce i v případě, že původ tohoto ohrožení se nachází na pozemku ve vlastnictví jiné osoby než samotné obce. Obec, která ignoruje, že se na jejím území nachází staré ekologické zátěže, které ohrožují zdraví jejích občanů, by se tak mohla stát spoluodpovědnou za vzniklou škodu (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.04.2014, č. j. 25 Cdo 2413/2012 v souvislosti s nepokácením nebezpečných stromů).

Vzhledem k tomu, že životní prostředí je chráněno i v rovině trestněprávní, může vést neřešení starých ekologických zátěží až k uložení trestních sankcí dle § 293 a/nebo § 294 trestního zákoníku, a to zejména v případech, kdy hrozí nebo dochází k úniku látek do okolí zatížených nemovitostí.

Podle trestního zákoníku se poškození nebo ohrožení životního prostředí dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem poškodí nebo ohrozí půdu, vodu, ovzduší nebo jinou složku životního prostředí. Pachatelem tohoto trestného činu může být také osoba, která poškození nebo ohrožení složky životního prostředí zvýší nebo ztíží odvrácení nebo zmírnění poškození.

Řada vlastníků postižených nemovitostí hledá cesty, jak vlekoucí se problém pomoci vyřešit. Přicházejí s právními analýzami na vymáhání závazků smluv. Vzhledem k tomu, že státu nejsou stanoveny žádné výjimky z plnění svých závazků, platí i pro ekologické smlouvy pravidlo „pacta sunt servanda“, tzn., že se smlouvy musí dodržovat, bez ohledu na to, kdo je jejich smluvní stranou.

Vzhledem k tomu, že v ekologických smlouvách není stanoven přesný termín pro splnění závazku ze strany státu, je nutné nejdříve stát vyzvat k plnění závazku a určit k plnění přiměřenou lhůtu. Teprve v případě, že stát na výzvu nesplní svoji povinnost, ke které se v ekologické smlouvě zavázal, je vlastník nemovitosti oprávněn se splnění závazku domáhat soudně. Vlastník nemovitosti se tak může soudní cestou domáhat plnění závazku ze smlouvy.

S ohledem na situaci, že mnozí vlastníci nemovitostí nemohou své nemovitosti reálně kvůli ekologické zátěži plně využívat, vzniká vlastníkům každým dnem, kdy jim není umožněno využití jejich majetku, nejen majetková škoda v podobě ušlého zisku, ale zejména škoda na životním prostředí, která je připisována vlastníkovi nemovitosti, ačkoliv ji sám nezpůsobil.

Někteří vlastníci nemovitosti se při řešení této problematiky dostali až k žalobě o náhradu škody proti České republice – Ministerstvu financí, a to škody způsobené porušením smluvní povinnosti.

Vlastník nemovitosti nejprve vyzval Ministerstvo financí k odstranění staré ekologické zátěže, neboť plánoval modernizaci a rekonstrukci výrobních prostorů v areálu zatíženém starou ekologickou zátěží. Vzhledem k tomu, že Ministerstvo financí na výzvy vlastníka nijak nereagovalo, zajistil vlastník sanaci areálu na své vlastní náklady, kdy vynaložil částku ve výši 15 miliónů korun českých a následně se obrátil na příslušný soud, kdy požadoval náhradu účelně vynaložených nákladů na odstranění staré ekologické zátěže.

V průběhu řízení bylo prokázáno, že stát nebyl schopen dát záruku, že k uvolnění prostředků na provedení ekologické smlouvy dojde v rozumném časovém horizontu, přičemž dle soudu se žalobkyně chovala jako odpovědný hospodář a přijala opatření, kterými eliminovala reálně hrozící škody, které svým rozsahem nepochybně minimálně dosáhly částky předpokládané garance žalované uvedené v ekologické smlouvě. Žalobkyně dle soudu zcela správně vyhodnotila vzniklou situaci a dospěla ke správnému závěru, že jedinou možnou cestou k zabránění vzniku těchto škod je zajistit odstranění staré ekologické zátěže uzavřením smlouvy s jí vybraným subjektem na vlastní náklady a žalobě o náhradu škody soud vyhověl (rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 520/2010 –133, ze dne 1.2.2011).

Vlastníci zatížených nemovitostí ale většinou nedisponují dostatečnými finančními prostředky, aby mohli sanaci sami uhradit a pak čekat několik let na to, až soud uloží státu povinnost tyto jejich náklady zaplatit. Proto je nezbytné, aby byla tato situace řešena společně s Ministerstvem financí a Ministerstvem životního prostředí.

Závěr

Vzhledem k nutnosti důsledné ochrany životního prostředí, zabránění dalšímu jeho poškozování a vzniku škod na majetku a zdraví osob, je nutné aktivně konat, aby se v následujících letech podařilo podstatně urychlit proces sanace starých ekologických zátěží. Je zřejmé, že stát by se měl prostřednictvím příslušných orgánů aktivněji zapojovat do procesu a komunikovat s vlastníky nemovitostí za účelem společného postupu při odstranění starých ekologických zátěží. Věřím, že se bude nová vláda touto problematikou aktivně zabývat a snahy nabyvatelů maximálně podpoří.

Zdroj a foto: ČAOH, autor Petr Havelka, vyšlo rovněž v časopisu Odpady 10/2017

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Co bychom měli vědět o vodě, Komentář týdne, Podnikání s vodou a zákony, Prevence povodní, voda v krajině, Statistiky a kauzy, Vodovody a kanalizace