19. 9. 2018

Základní podmínkou k řešení problémů s vodou je přestat si lhát

Kdyby se vybranému vzorku respondentů dnes na ulici položila otázka, jaké výročí připadá na 22. březen, nebylo by myslím mnoho těch, kteří by věděli, že jde o Světový den vody.

A to přesto, že se toto výročí slaví ve světě i u nás již od roku 1993, poté, co se na tomto svátku vody dohodlo Valné shromáždění OSN v roce 1992 v brazilském Rio de Janeiru. Hlavním smyslem tohoto kroku bylo upozornit na důležitost vody, zachování zdrojů pitné vody a nakládání s vodou ve všech významech tohoto slova. Téměř čtvrt století poté se ale v zásadě přezíravý vztah k vodě, alespoň v české společnosti, moc nezměnil, také proto, že u nás opticky problémy s vodou nejsou.

Není to ale tak úplně pravda. Právě v naší zemi se stává stále větším problémem klesající schopnost krajiny zadržovat vodu (retence vody v krajině), a výsledkem je v současné době již téměř třetina území republiky, které je ohrožena suchem. Faktickým projevem je pokles hladiny spodních vod, zejména z takzvaných „mělkých vrtů, do nichž lze zahrnout studánky i privátní studny, v nichž voda buď už zcela chybí, nebo je ve větší hloubce. Problémy mají i někteří zemědělci, třeba pěstitelé chmele, protože hlavní chmelařské oblasti u nás leží ve srážkovém stínu Krušných hor.

Podstatné ale je, že stále neměníme vzorce svého dosavadního chování. V naší zemi jsou stále „velké širé rodné lány“, tedy dlouhé nepřerušované plochy polí, z nichž přívalové deště odplavují ornici a snižují tak kvalitu naší půdy a do budoucna konkurenceschopnost našich zemědělců. Nastavení dotací velké zemědělské podniky, jimž velké lány polí vyhovují, dokonce podporuje. Kvalitní zemědělskou půdu nadále zabíráme ve prospěch stavebních činností a průmyslových areálů, čímž schopnost krajiny zadržet vodu dále snižujeme. Stavíme svá sídla nadále v záplavových oblastech, a následně chceme takový majetek chránit výstavbou přehrad.

Jakoby žádný problém nebyl, protože voda z kohoutků v drtivé většině našich domácností teče, takže základním tématem ve společnosti je její cena. Pro její obhajobu nebo kritiku se ovšem většinou používají politicky nebo lobisticky motivovaná sdělení, a slovo „sdělení“ jsem zvolil zcela úmyslně – o argumenty totiž obvykle nejde. ČR má za všech evropských zemí nejvíc roztříštěnou strukturu vlastníků vodárenského majetku – přesto se zejména v posledních letech vytváří aktivistický tlak na to, aby byla ještě roztříštěnější. I když se k tomu používá mnohých sdělení, nemělo by uniknout, že primárním důvodem je lidská snaha vládnout si sám na svém vlastním písečku, tedy mocenské a osobní ambice jednotlivců. Výsledkem ale musí být nakonec dražší voda, byť atomizátoři slibují opak. V naší zemi je přitom voda přímo či nepřímo zdaněna nejvíc v celé EU – je-li tak nějaká cesta k omezování růstu její ceny, pak je to změna legislativy a daňové politiky – například snížením DPH na vodu. O tom se sice konečně také začíná mluvit, je však otázkou, zdali náhlý zájem politiků není dán především blížícími se volbami.

Mluví se také o „zpackané privatizaci“ našeho vodárenství, jenže trochu v jiném rozměru, než by se mluvit mělo. Po více než čtvrtstoletí si totiž málokdo vzpomene nebo si vzpomenout chce, že obce a města, která v privatizaci dostala „do vínku“ vybydlenou a podinvestovanou síť vodovodů a kanalizací, neměla na její opravy a obnovu potřebné peníze a ani zkušenosti. Ty naopak měli zahraniční investoři, kteří se tohoto úkolu ujali. Jistě ne vždy ideálně, což bylo ale dáno hlavně smluvními podmínkami, které ovšem uzavírali právě tehdejší představitelé obcí a měst, kteří ale většinou vodu neprodali, ale pouze pronajali „trubky“. V řadě míst ale nebylo jiné řešení. Co přitom stát skutečně udělat neměl, byla privatizace páteřní vodohospodářské sítě, tedy systémů meziregionálních přivaděčů a převaděčů vody. Především proto, že stát zároveň privatizoval pozemky, na nichž tyto velké trubky leží. I ty potřebují opravu a údržbu, ale domluvit se se stovkami vlastníků najednou je obvykle velký oříšek.

Chceme-li tak s vodou skutečně odpovědně nakládat, udržet jí v krajině a ve vysoké kvalitě také ve vodovodních trubkách, musíme si stejně jako v mnoha jiných oblastech především přestat lhát. Ze špatných předpokladů totiž vždy vznikají špatné závěry, což je vlastně logické.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová

 

23.3.2017 10.47, Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě, Nápoje a voda v potravinách, Čistota vody a rekreace, Rybářství a rybníkářství, Voda a naše peněženka, Prevence povodní, voda v krajině, Podnikání s vodou a zákony, Vodovody a kanalizace, Přehrady a vodní díla, Komentář týdne

Aktuality

Kalendář

<< Září 2018 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Fotoblog

více >

VODNÍ DÍLO NECHRANICEVODNÍ DÍLO NECHRANICE
Autor: Nina Havlová

Video dne

více >