Zájem o léčivky v posledních letech v České republice roste a covidová pandemie tento dlouhodobý trend ještě přiživila. Odráží se to na rozloze osázených ploch, ale v současné době i na nedostatku semen.

Velmi populární jsou bylinné čajové směsi, které ovlivňují horní cesty dýchací, působí proti horečce, desinfikují organizmus a mají vliv na posílení imunity. „Podle posledních zpráv byl letos zájem o osivo minimálně třikrát větší ve srovnání s minulými léty. Totéž se bude týkat sadby. Bylinami se budou ve větší míře osazovat terasy, balkony i okenní parapety,“ uvedla Helena Pluháčková z Agronomické fakulty MENDELU. Důvody rostoucího zájmu jsou podle ní návrat k přírodě, pandemie a časové možnosti pěstitelů. „Ostatně jsme národ zahrádkářů,“ dodává jedním dechem vědkyně.

Celou skupinu léčivých, aromatických a kořenových rostlin (LAKR) lze rozdělit na několik podskupin podle plochy. S rozlohou nad 1000 ha se u nás pěstují pouze kmín kořenný a ostropestřec mariánský. Na stovkách hektarů pak jitrocel kopinatý, fenykl obecný, koriandr setý a překvapivě také pískavice řecké seno. Na plochách kolem 10 ha dominují máta, měsíček, leuzea saflorová, sléz, kopr. „Rostoucí plochu v průběhu posledních pěti let vykazují jitrocel kopinatý, leuzea saflorová a již zmíněná pískavice,“ uvedla Pluháčková.

Pomineme-li kmín a ostropestřec, tak zatímco ještě v roce 2016 se u nás léčivky pěstovaly na ploše asi 280 hektarů, v roce 2019 to bylo už 630 hektarů a loni vzhledem k suchu došlo k mírnému poklesu na 540 hektarů. Pro pěstování léčivek jsou podle Pluháčkové v ČR ideální podmínky. V Česku se používá cca 300 druhů léčivých rostlin, z toho cca 70 se dá nasbírat ve volné přírodě a asi 30 druhů s úspěchem přímo pěstovat v našich podmínkách. „Zájem je o třapatku nachovou, černý bez, lípu, mátu peprnou, heřmánek, tymián, šalvěj, majoránku, lékořici, mateřídoušku, levanduli apod. Velmi důležitým předpokladem pro užívání léčivých rostlin je poznávání jednotlivých druhů, respektování rozdílů mezi odrůdami, což vyžaduje v podstatě nutnost neustále se v tomto oboru vzdělávat,“ uvedla Pluháčková.

Každá doba má podle ní své staromilce, kteří se vracejí například k přírodnímu způsobu léčení, z čehož plynou populární zprávy o tom, „co jsme zapomněli a co naše babičky uměly“. Podobné názory ale ne vždy vychází z hlubšího poznání základu. „To je v našem případě znalost přírody od botaniky počínaje po znalosti z chemie konče. Někdy je složité spojit moudrost minulých generací v oblasti využívání darů přírody s poznatky současné vědy,“ uvedla Pluháčková. Podle ní je potřeba si uvědomit, že léčivky působí komplexně a dlouhodobě. „Nemůžeme očekávat, že jeden šálek čaje připravený například z šalvěje odstraní bolest v krku. Není také dobré upnout se na jeden druh, k čemuž někdy vede i reklama ve sdělovacích prostředcích,“ uvedla Pluháčková.

Lidé léčivky pěstují na zahrádkách nebo na balkonech, konají se ale také „nájezdy“ do přírody na medvědí česnek, populární je dříve povinné sbírání podběle, pampelišek, dále pak listů břízy, ale také březové šťávy nebo květů černého bezu. Podstatnou podmínkou sběru je podle vědkyně nejen dokonalá znalost sbíraných rostlin, ale i udržitelnost výskytu sbíraného rostlinného druhu v přírodě. Mezi sbírané druhy, na které se nevztahují žádná omezení, kromě zákazu sběru na chráněných územích, patří růže šípková, černý bez, kopřiva dvoudomá, hluchavka bílá, bříza bělokorá, řebříček obecný, podběl lékařský, jitrocel kopinatý, kostival lékařský, jahodníky, třezalka tečkovaná, maliník obecný, ostružiník křovitý. Takový sběr je v poslední době zaměřen na vlastní spotřebu a vlastní zpracování. „Potřeba sběrových druhů větších producentů je proto kryta často dovozem,“ dodala Pluháčková.

Plochy pěstovaných léčivých, aromatických a kořenových rostlin v ČR na hektar

Zdroj: MENDELU, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová