Nacistický a komunistický režim v mnohém odstřihly české prostředí od okolního světa. Tato izolace se promítla i do oboru zahradní a krajinářská tvorba. V druhé polovině minulého století sice nevznikly perly typu Lednicko-valtického areálu nebo Průhonického parku, přesto na českém území vyrostlo několik mimořádných zahrad.

Odborníci je nyní zmapovali včetně zasazení do dobového kontextu. Tvorbu zahradních architektů z dob totality představí od 6. září výstava v prostorech Národního zemědělského muzea (NZM) v Praze. Po rozdělení světa na Východ a Západ v českých podmínkách paradoxně vznikla díla, jež nemají na světě obdoby. Jde například o výsadby podél dálnic D1 a D2, funkcionalistické zahrady Ivara Otruby nebo „historické“ zahrady přebásněné Otakarem Kučou. „Výsledkem zahradně-architektonické tvorby v období totalitních režimů na území České republiky bylo tedy založení či obnova celé řady objektů krajinářské architektury, které významně ovlivňují kvalitu života obyvatel našich měst a obcí a dotvářejí historická prostředí řady zámeckých areálů,“ uvedl Roman Zámečník ze Zahradnické fakulty MENDELU.

Vědci ze Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně (MENDELU) spolu s Výzkumným ústavem geodetickým, topografickým a kartografickým vybrali 30 nejhodnotnější míst. Je mezi nimi například Botanická zahrada a arboretum Mendelovy univerzity v Brně, krajinářská úprava pietního území v Lidicích, parkové úpravy okolí někdejšího Stalinova pomníku v Praze a další místa. Z pětiletého výzkumu vyplývá, že vybraný soubor objektů je z hlediska uchování národní kulturní identity nebývale hodnotným vzorkem zahradní a krajinářské tvorby, který je žádoucí zachovat pro příští generace.

Zahradnický obor prošel v letech 1939–1989 obtížnou cestou, a to od nadějí v pokračování prvorepublikových poměrů během třetí republiky až po zásadní ideologický obrat po zlomových únorových událostech roku 1948. Speciální a velké zahradnické závody se staly součástí Československých státních statků, zahradníci v menších obcích se začlenili do jednotných zemědělských družstev a většina zahradnických podniků ve městech pak do sféry místního hospodářství tzv. komunálních podniků.

Projekty tohoto období vznikaly ve většině případů v izolaci od mezinárodního dění. „Autoři hledali výhradně domácí zdroje. Přes patrnou uniformitu projevující se zejména u typických oblastí zájmu jako bylo navrhování sídlištní zeleně, vznikala výrazná díla. Dvacáté století a zejména jeho druhá polovina přinesly do české krajiny také zcela nové fenomény – přehradní nádrže, dálnice, budování měst a rozsáhlých bytových souborů nového typu. Mezi nimi vyniká řada nadčasových děl, a to i v světovém srovnání,“ uvedl Zámečník.

Budovány byly nové obce (Lidice), části měst (Poruba) či celá města zejména v souvislosti s rozvojem důlní činnosti (Most). „Architektura soukromých zahrad ustupovala do pozadí a důraz byl kladen na sídlištní zeleň s akcentem na potřeby dělnické třídy. Pozornost byla upírána na ozdravení těla i ducha pracujícího člověka, k čemuž měly mimo jiné sloužit veřejné lidové sady, sanatoria, lázeňské parky a plovárny,“ uvedl Zámečník s tím, že optimalizace nákladů na zakládání a údržbu vedla k hledání originálních řešení, které lze označit jako funkcionalistické přístupy. Výstavba byla spojena se zakládáním i velmi rozsáhlých rekreačních a okrasných ploch zeleně (např. sídliště Lesná v Brně).

V nově zakládaných nebo výrazně upravovaných městských parcích bylo cílem realizovat nejrůznější funkce, a to od dopravy až po krátkodobou rekreaci. Po 2. světové válce byly v zahradní a krajinářské tvorbě stále nosné principy malířsko-krajinářské zahra­dy. Nedostatek pracovních sil a celkové zchudnutí společnosti vedlo ke zjednodušování jejích principů (např. park v Karlově Studánce, výsadby sídliště Juliánov nebo Lesná v Brně, Severní terasa v Ústí nad Labem, park na Proseku v Praze).

MENDELU, ilustrační foto (park Průhonice) Naše voda – Nina Havlová