27.4.2019 11.50, Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě
Vývoj vodohospodářství v ČR po roce 1990
To, jak a proč se po roce 1990 vyvíjelo vlastnictví vodohospodářského majetku a struktura poskytovaných služeb, dnes už málokdo ví, a i díky tomu je téma mediálně i politicky prezentováno v podobě mnoha mýtů. Jak to ale bylo skutečně, přibližuje ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) Oldřich Vlasák.
Vodohospodářské služby byly před rokem 1990 poskytovány státními organizacemi, které působily v prostředí monopolního státního vlastnictví a centrálně plánovaného hospodářství v územním rozsahu tehdejších krajů a hl. m. Prahy. V rámci transformace státem výrazně dotovaného a v prostředí tržního hospodářství nadále neudržitelného systému bylo počátkem 90. rozhodnuto o privatizaci. Převažoval model založení „smíšených akciových společností“. Obce zde bezúplatně získaly více jak 80 % akcií majetku, který zahrnoval jak infrastrukturní, tak provozní majetek. Dalším modelem bylo vlastnické oddělení infrastrukturního a provozního majetku, kdy infrastrukturu opět bezúplatně převzaly obce, provozní majetek byl privatizován dle zákona o velké privatizaci.
V průběhu 90. let řada vlastníků smíšených společností dospěla k názoru, že pro ně bude výhodnější oddílný model a provozní část společnosti prodaly zahraničním investorům (především Veolia, Suez, Anglian Water, Energie AG, Aqualia, Ondeo). Hlavním důvodem byl především stav vodohospodářské infrastruktury, který sice města a obce získaly od státu bezúplatným převodem, ale potřeboval investice v řádu desítek miliard Kč. Tyto investice byly vyvolány především naprosto nevyhovujícím stavem infrastruktury, kdy například ztráty vody v trubní síti se běžně pohybovaly na úrovni 40-50 % vyrobené vody, či neustále se zpřísňujícími požadavky především na kvalitu vypouštěných odpadních vod. Mnoho čistíren odpadních vod bylo v minulosti rekonstruováno způsobem, kdy sotva se zkolaudovala proběhlá intenzifikace, už bylo nutné kvůli změněné legislativě připravovat další rekonstrukci. V některých případech bylo nutné řešit i situaci, kdy sice vybudovaná kanalizační síť patřila státu, společnou čistírnu odpadních vod však vybudoval a provozoval velký státní průmyslový podnik sídlící v daném městě. Řada těchto podniků měla po roce 1989 velmi pohnutý osud, a tak odkoupení a převzetí provozu stávající ČOV bylo pro města tím jediným možným řešením. Co znamená nemít vodohospodářskou infrastrukturu pod svou kontrolou můžeme dlouhodobě pozorovat na vleklé kauze města Dvůr Králové nad Labem.
Velkou výzvou se ukázalo i samotné hospodaření provozních společností. V prostředí rostoucích provozních nákladů a současně klesajících tržeb z důvodu snižující se spotřeby pitné vody v domácnostech i průmyslu se pro mnohá města a obce ukázalo daleko efektivnější svěřit provoz infrastrukturu zkušenému provozovateli a soustředit se pouze na správu a rozvoj vodohospodářského majetku.
Prodejem provozní části tak jednotlivá města a obce získaly nejen zkušeného partnera v době dramaticky měnících se podmínek, ale především tolik potřebné zdroje pro investice. Je nutné si uvědomit, že v naprosté většině případů hlavní složkou ceny za provozní společnost nebyl samotný provozní majetek, ale především délka provozní smlouvy a s ní spojené právo vybírat platby za vodné a stočné. Vlastník infrastrukturního majetku kromě jednorázového příjmu z prodeje provozní části dostal i garantovaný příjem v podobě předplaceného nájemného, se kterým mohl při investicích předem kalkulovat. V současnosti, po masivních investicích a rapidním zlepšení parametrů kvality pitné vody a vody vypouštěné do vodotečí je nájemné vypláceno pravidelně každý rok dle uzavřených smluv.
V tomto ohledu lze považovat proběhlou privatizaci jako jeden ze způsobů transformace českého vodárenství za úspěšnou. Co naopak nelze hodnotit pozitivně byl přístup státu k privatizaci. Pokud totiž stát již jednou připustil, že vodohospodářskou infrastrukturu může provozovat (a v některých ojedinělých případech i vlastnit) nejen městská, ale i soukromá společnost, měl toto své rozhodnutí hájit i při vyjednávání o podobě dotačních podmínek z prostředků EU v rámci Operačního programu životní prostředí. Namísto toho byly přijaty takové podmínky, které výrazným způsobem ztěžovaly či přímo vylučovaly možnost čerpat evropské dotace pro ta města a obce, která předtím bez znalosti těchto podmínek rozhodla o privatizaci. Vytvořil se tak dotační systém upřednostňující jen vybrané skupiny příjemců, což v našem oboru vyvolalo spoustu „zlé vody“. Co se nepovedlo vůbec, je prezentace účasti soukromého kapitálu ve vodním hospodářství směrem k veřejnosti i politické reprezentaci. Liberalizace trhu síťových odvětví (energetika, plynárenství, telekomunikace, autobusová či železniční doprava) je všeobecně chápána a přijímána jako účinný nástroj vedoucí k zvýšení efektivity a modernizaci daného oboru, na čemž participují všechny zúčastněné strany, koncového zákazníka nevyjímaje. Ve vodním hospodářství je ale vytváření konkurenčního prostředí často prezentována jako něco škodlivého, co je potřeba urychleně eliminovat. Namísto seriózních diskuzí o rizicích vyplývajících z provozování vodohospodářské infrastruktury, nákladové efektivitě, poměru generovaných prostředků určených na opravy a obnovu infrastruktury vůči její hodnotě či plnění řady zákonných povinností jsme svědky prázdných diskuzí o „návratu české vody do českých rukou“ (vodu nikdo nemůže vlastnit, stát i města nikdy nad ní neztratila kontrolu) či o „garancích“ nižší ceny vody. K tomuto stavu jsme přispěli i my vodohospodáři, jelikož v minulosti jsme se příliš soustředili na řešení technických záležitostí a pozapomněli na odvěkou pravdu, že vítězem není ten, kdo dosáhne vytčených cílů, ale ten, kdo dokáže třeba i malý kus odvedené práce před veřejností řádně obhájit.
Autor: Oldřich Vlasák, ředitel SOVAK ČR, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová
27.4.2019 11.50, Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě, Nápoje a voda v potravinách, Čistota vody a rekreace, Podnikání s vodou a zákony, Vodovody a kanalizace