Jeden z mála komentářů, které se věnují problematice vodohospodářství v ČR nejednostranným způsobem, zveřejnil deník Mladá fronta DNES v rubrice „Názory“. Autorem je Jan Ferenc.

Provoz vodovodů a kanalizací měl zůstat v rukou obcí a měst. Jde totiž o strategickou věc a zisky mohly zůstat v Česku. Voda se prý stane předvolebním tématem. A politici budou hlásat její návrat do českých rukou. Alespoň to tvrdí iDNES.cz. Nelze než souhlasit, tématem politiků se dřívější privatizace ve vodárenství už stala. A s tím se také šíří řada ošklivých mýtů. Aby bylo jasno – osobně jsem také spíše zastáncem toho, že provoz vodovodů a kanalizací měl zůstat v rukou obcí a měst, eventuálně krajů či státu. Protože jde o strategickou záležitost. A protože zisky z této oblasti mohly zůstávat doma. Ale buďme fér a netvrďme, co není pravda.

Stále častěji se objevuje názor, že zahraniční společnosti jen prodávají vodu, zatímco drahé opravy platí obce a města. Ve skutečnosti tam, kde je soukromý provozovatel, platí ve většině případů opravy on. Třeba v Praze, o které se dnes tak často mluví. „Městská“ Pražská vodárenská společnost platí a řídí rekonstrukce. Aha, řeknete si. To jde o velký balík peněz. Jde, a z drtivé většiny se plní z nájmu placeného Pražskými vodovody a kanalizacemi (PVK), firmou se zahraničním vlastníkem. Dělá to okolo 2 miliard korun ročně. Leckde, třeba ve východních Čechách, velkou část nájmu provozovatel dokonce platí dopředu. Uvolňuje tak peníze na rekonstrukce s předstihem.

Zahraniční provozovatelé samozřejmě vydělávají. Na druhou stranu přinesli nové know-how. Je to vidět u havárií. Lidé je dnes většinou ani nezaznamenají – voda rychle přiteče jinudy. Především však za privatizaci zaplatili miliardy korun. Smůlu měla Praha, kde za ni největší balík akcií prodal někdejší Fond národního majetku. Veolia dala za PVK a provozní smlouvy okolo 7 miliard korun, většinu inkasoval stát, ne město. Pokud bude někdo chtít akcie zpátky, bude za to muset zaplatit. Tak jako v severních Čechách. Už teď však všichni říkají, že tam voda nezlevní. Tak k čemu to bylo, když provozní smlouvy by časem tak jako tak vypršely?

Ne, nejsem zastáncem privatizace síťových odvětví. Ale není to věc černobílá. Koneckonců, podobný model funguje v řadě zemí světa. Na začátku 90. let ho doporučoval i Mezinárodní měnový fond. Hygienici navíc upozorňují, že největší problém s kvalitou vody mají v malých obcích, které si vše spravují samy. Holt ne vždy je nejlepší, když věci řídí politik.

A co je na tom nejsmutnější? Že by se všichni měli věnovat hlavně tomu, co ve vodohospodářství představuje opravdový problém. Především jde o změny v krajině, která nedokáže zadržovat vodu. Ministerstvo životního prostředí říká, že máme nejvíc eroze půdy v Evropě. Lány řepky vyráběné na biopaliva, a tudíž masivně sypané dusičnany, ničí spodní vodu.

Vodohospodářství se také ještě před privatizací rozdrobilo na úroveň obcí. A některé z nich to nezvládají. Roztažená obec totiž může mít stejně metrů trubek jako malé město. Ale za vodné a stočné vybere mnohem méně. Navíc je tu známé betonování, které ubírá půdu. Jenže to vše je tak nějak složitější. A zásady politického marketingu velí – jednoduše, heslovitě, útočit na emoce!

Zdroj: Mladá fronta DNES, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová (ÚČOV Praha)