Jih Austrálie nejsou jen domorodci a uhelné doly, je to také oblast s rozsáhlými lesy s jejich průmyslovou těžbou. Jak přitom upozorňuje populárně-vědecký server osel.cz., „papírově“ se velká část vytěženého dřeva vykazuje jako dlouhodobé uložení uhlíku. Není to ale pravda.

Stát Victoria oplývá zhruba 7,6 milióny hektarů původních lesů.  Po staletí jsou, anebo spíš byly, úložištěm až 1 140 tun uhlíku na hektar. Protože asi 1,82 milionů hektarů lesů obhospodařuje státní firma (VicForests), podařilo se zjistit podrobnosti těžby a zpracování dřeva. Z toho, co dřevaři v lese vytěží, je zhruba jen asi 40 % biomasy vhodné k prodeji.

Protokolárně v oněch deklarovaných 40 % dřevní hmoty je uhlík uložen dlouhodobě a míní se tím nábytek, krovy, podlahy budov a tak podobně. Podrobné šetření osudu vytěženého dřeva z „viktoriánských lesů“ ale vydalo méně radostný obrázek. Těch 60 % (tedy většina těžby), jsou odřezky a zbytky, které se na místě pálí, nebo se ponechávají na místě, kde se v tropickém podnebí rychle rozkládají. Jinak řečeno, v obou případech se oněch 60 % vytěžené hmoty stává významným zdrojem emisí skleníkových plynů.

Z vytěžených kmenů se až na pily dostane jen 35 % dřeva. Z tohoto množství se pro potřeby stavebnictví (trámy, prkna, hranoly, latě, palubky) a jako surovina pro nábytkářský průmysl využije méně než 40 %. Naprostá většina dřevní hmoty směřuje jako surovina do papíren. Z pohledu dlouhodobosti uložení uhlíku to je stejně krátkodobé jako použití štěpky k mulčování, nebo hoblin a pilin v případě podestýlky v halách s chovem skotu a drůbeže. Ve všech případech jde o rychlé uvolňování uhlíku ze dřeva do atmosféry.

O dlouhodobějším uložení uhlíku z vytěženého dřeva lze hovořit jen u 14 % objemu dřevní hmoty. Na vrub produktů krátkodobé spotřeby jde 84 %. Vesměs mají podobu papíru a v tom případě, i když budeme uvažovat s jeho 75% recyklací, představuje poutání uhlíku jen po dobu tří let. Z dostupných pramenů let 2016 – 2017 Australanům vyplynulo, že na výrobu dřevité hmoty k výrobě papíru a jiných výrobků z buničiny tehdy šlo 89 % kulatiny.

O něco lepší to je s maximální životností výrobků, jakými jsou například přepravní palety. V jejich případě jde jen o okrajovou záležitost s uhlíkem uloženým na 7 let. V mluvě klimatologů i to znamená, že palety jsou předmětem krátkodobé spotřeby. Když těmto paletám končí životnost, naprostá většina jich také končí na skládkách odpadu. Tam se pak rozloží stejně rychle, jako třeba štěpky na mulčovaných plochách. A nebo jako odpad, který nechávají těžební společnosti na místě holin.

V případě dřevní hmoty určené pro výtopny, nebo ke spálení v domácnostech, nemá o uložení uhlíku smysl uvažovat. Do atmosféry se uvolňuje obratem. Slavně to Australanům nevyšlo ani v případě uložení uhlíku do dřeva použitého v budovách a nábytku. To se  považuje za „dlouhodobé“. Reálně to v průměru je ale jen na dobu okolo 90 let. Když to shrneme, tak zatímco živý les představuje dlouhodobé uložení uhlíku pro veškerou svou produkci, v případě vytěžení to je jen asi 14 %.

Na problém spojený s uvolňováním CO2 do atmosféry, jehož příčinou je kácení lesů, poukazují nejen australští vědci. I když se ve svých závěrech liší (následkem různých použitých metodik výpočtu, lokality), většinou v odlesňování spatřují příčinu zhruba 20 % všech emisí CO2. Zejména mají na mysli tropické pralesy, neboť pro ukládání uhlíku jsou v nich příznivé podmínky pro fotosyntézu – dostatek světla i tepla.

Zdroj: www.osel.cz., Literatura The Conversation (Heather Keith et al.: Re-evaluation of forest biomass carbon stocks and lessons from the world’s most carbon-dense forests, PNAS July 14, 2009 106 (28) 11635-11640), ilustrační foto (Po těžbě ve Victorian forests), autor: GECO.