Šance na dotační podporu z nadcházejícího Operačního programu Rybářství (OP) na vybudování nových kapacit na intenzivní chov ryb v uzavřených systémech ústí již v předstihu do nabídky levných technologií k takovým chovům.

Jeden z propagačních článků nabízejících levné technologie vyšel například v odborném týdeníku Zemědělec 39/2013 na straně 24 pod názvem „Využití odpadního tepla k chovu ryb“. K tomu lze přitom poznamenat, že i v této oblasti platí slogan „nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat levné věci“.

Levní plastové technologie v řádu desítek tisíc jsou samozřejmě oproti standardním technologiím za ceny v řádech milionů korun lákavé. Z konzultací s odborníky ale vyplývá, že nabízené a v praxi prakticky nevyzkoušené levné technologie představují pro ty, kteří na ně vsadí, technologická i ekonomická rizika. Důkazem je ekonomický kalkul, podle kterého lze prostřednictvím takových technologií vyprodukovat například kilogram sumečka afrického za ceny kolem 150 až 160 korun, což je ovšem cena naprosto nekonkurenceschopná. Dominantní tuzemský producent této ryby reálně prodává kilogram této ryby za cenu 90 korun, pro plnou cenovou konkurenceschopnost je ale třeba ještě nižší cena, kolem 60 až 70 korun za kilogram. Pakliže využití nějaké technologie kalkuluje s nereálnou cenou, za které nebude možné ryby prodat, není to ovšem technologie vhodná a nebo je nutné počítat s výrazně delší návratností investice, například desetiletou. Vzhledem k tomu, že v ČR nejsou zatím s intenzivním chovem ryb v uzavřených systémech velké zkušenosti, existuje značné riziko, že začínající podnikatelé v této oblasti mohou podlehnout nerealistickým očekáváním.

Plastové technologie z domácí produkce (například Agrico Třeboň) jsou vhodné, a také jsou tak koncipované, pro malé intenzivní chovy ryb s roční produkcí několika tun, přičemž maximální hranice se pohybuje kolem 20 tun ročně. To je ovšem hluboké nepochopení podstaty konkurenceschopnosti intenzivních systémů, jejichž hlavní ekonomickou výhodou je nízká cena daná právě intenzifikací a objemem produkce, která by měla dosahovat ročně kolem 200 tun. V opačném případě není možné při nižší produkce konkurenceschopných cen dosáhnout – a taková investice pak nemusí mít smysl. Samozřejmě jde také o zkušenosti producenta – pakliže nemá reálné zkušenosti s chovem ryb v recirkulačních systémech, nezachrání jej ani sebelevnější technologie.

Podpora recirkulačních systémů je přitom vhodná a žádoucí a bude jen dobře, když se i díky OP Rybářství tento typ produkce ryb v ČR výrazně zvýší. Jako vše není ale ani tato podnikatelská perspektiva tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá.

Petr Havel