Zásadní význam pro cestování i obchod mezi Evropou a Asií mělo vybudování Suezského průplavu v Egyptě. Průplav o délce 193 kilometrů je hranicí mezi Asií a Afrikou a otevřel Evropě Asii. Umožňuje totiž lodím cestovat ze Středozemního do Rudého moře (a naopak) bez obeplouvání Afriky, čímž zkracuje cestu asi o 8900 kilometrů (například cesta z Perského zálivu do Rotterdamu se zkrátila o 42 procent, do New Yorku o 30 procent). V neděli 17. listopadu uplyne 150 let od slavnostního otevření průplavu.

Při oslavách otevření v roce 1869 kotvilo ve středozemním Port Saídu 48 lodí a tato flotila se pak plavila průplavem. Na první lodi jela jako čestný host francouzská císařovna Evženie, oslav se zúčastnil i rakouský císař, nizozemský kníže a kněžna, pruský a anglický následník trůnu a řada dalších hlav států a šéfů vlád. Po celé Evropě se tehdy uznale hovořilo o geniálním muži, francouzském inženýrovi Ferdinandu Lessepsovi, který dokončil největší stavbu, jakou kdy člověk uskutečnil od dob faraónů. Stavba tehdy symbolizovala vítězství techniky nad přírodou.

S otevřením průplavu je často spojována opera Aida italského skladatele Giuseppe Verdiho. Ten ale toto drama lásky egyptského vojevůdce Radama a otrokyně Aidy, která je ve skutečnosti dcerou etiopského krále Amonasra, začal psát až po otevření Suezu a premiéra se konala v roce 1871 při příležitosti otevření italského divadla v Káhiře.

Ačkoli se myšlenkou spojit průplavem obě moře zabývali již egyptští faraoni, realizován byl až v 19. století. Nyní průplavem, který byl několikrát v ohnisku izraelsko-arabských konfliktů, propluje ročně asi 18.000 lodí. Proti třem lodím denně před 150 lety, nyní denně proluje asi 50 námořních korábů.

Význam průplavu ale časem klesal (příliš úzký a mělký pro moderní supertankery), začal ale stoupat po otevření nové větvě 6. srpna 2015 v délce 72 kilometrů. Ta umožnila provoz v obou směrech zároveň a zkrátila cestu průplavem na zhruba polovinu – z 22 asi na 11 hodin. Kapacita průplavu se zvýšila z 40-45 na 60-65 lodí denně. Průplav je od roku 2015 hluboký 23 až 24 metrů a široký 205 až 225 metrů.

Průplav nemá žádná zdymadla, protože zde není rozdíl mezi hladinami moří. Průplav rozděluje na severní a jižní část slané Velké hořké jezero, přičemž mořská voda ze Středozemního i Rudého moře teče volně do jezera, kde nahrazuje vodu, která se vypařila. Jezero také funguje jako vyrovnávací nádrž redukující následky přílivových proudů v obou mořích.

Podle současných kritérií mohou do průplavu vplout lodě s maximálním užitečným nákladem až 240.000 tun. Délka lodi není omezena, maximální ponor může být 20,1 metru při maximální šířce 50 metrů. Pro srovnání: v roce 1869 do 164 dlouhého a asi jen osm metrů hlubokého průplavu mohly vplout lodě s maximálním užitečným nákladem 5000 tun s maximálním ponorem 6,7 metru. Na sever proudí průplavem zejména ropa z arabských států, na jih průmyslové výrobky z Evropy a Severní Ameriky. Suezský průplav patří Egyptu a je pro tuto zemi důležitým příjmem financí do státní pokladny.

Předchůdce nynějšího průplavu vznikl již ve 13. století před naším letopočtem, když Egypťané propojili Rudé moře a deltu řeky Nil. Nebylo to však dobré řešení, protože delta Nilu byla zanášena sedimenty. Průplav časem zanikl, později byl několikrát obnoven. O prokopání průplavu se zajímal i francouzský císař Napoleon Bonaparte při svém egyptském tažení. Nechal vypracovat studii, ta však (v rozporu se skutečností) ukázala, že hladiny obou moří se liší o deset metrů. Proto od záměru ustoupil.

Později projekt zaujal francouzského inženýra a diplomata Ferdinanda Lessepse. V roce 1856 se stal konzulem v Káhiře, kde téhož roku získal koncesi na stavbu průplavu od egyptského místokrále Saída Paši. Nadšený Francouz, který mezitím přesvědčil všechny investory kromě Britů, se dal do práce. První projekt inženýrů Linanta a Mougela Beyových byl v roce 1856 předložen kolegiu odborníků. S přípravami kanálu zdatně pomáhal i stavitel Alois Negrelli, kterého proslavil pražský viadukt. Samotné stavby (byl jmenován přednostou technického vedení) se však Negrelli již neúčastnil – zemřel zhruba půl roku před začátkem stavby.

Slavnostní výkop v Suezu obstaral 25. dubna 1859 samotný Lesseps s krumpáčem v ruce. Většinu stavebních prací prováděli egyptští vesničané. A více než deset let nato, po zvládnutí mnoha komplikací (rozpočet byl více než dvojnásobně překročen), byla stavba dokončena.

Po britské vojenské okupaci Egypta v roce 1882 se průplav dostal pod faktickou kontrolu Londýna. Podle mezinárodní konvence podepsané roku 1888 v Istanbulu byl průplav vyhlášen jako „svobodný a otevřený“ lodím všech států za míru i války, zakazující militarizaci celého přilehlého pásma.

Britové průplavu v podstatě vládli až do roku 1951, kdy jim Egypt vypověděl smlouvu o správě kanálu. V červenci 1956 egyptský prezident Gamál Abdan Násir průplav, jehož akcie se nacházely v rukách britských a francouzských investorů, znárodnil, což vedlo na podzim 1956 k několik týdnů trvající Suezské krizi, kdy Británie, Francie a Izrael zaútočily na Egypt. Krize skončila v listopadu 1956 a v dubnu 1957 byl průplav znovu otevřen za asistence OSN. V roce 1962 byli všichni původní majitelé akcií průplavu vyplaceni Egyptem.

Ještě jednou pak byl kanál zavřen, a to na plných osm let, po takzvané šestidenní arabsko-izraelské válce v červnu 1967. Tehdy zůstalo v průplavu uvězněno 14 lodí ve Velkém hořkém jezeře až do jeho opětného otevření v červnu 1975. Tyto lodě jsou známé jako Žlutá flotila, protože jejich paluby brzo pokryl pouštní písek.

Zdroj: ČTK, foto: wikimedia commons, Tropenmuseum, součást Národního muzea světových kultur