Malé obce samy neutáhnou náklady na síť, pokud nemají vodu skokově zdražit. Podle Lidových novin proto ministr zemědělství Marian Jurečka chce, aby jim pomohla vláda.

S vodohospodářskou infrastrukturou v některých malých obcích se to v České republice má podobně jako s prvním pilířem důchodového spoření. Jde o podfinancovanou oblast, ve které není dost peněz na to, aby ve druhém případě pokryly potřeby stále rostoucího počtu seniorů a v tom prvním nároky na obnovu a modernizaci potrubí.

U vodovodních a kanalizačních řadů se blíží den, kdy bude nutné zaplatit výměnu zastaralých trubek za vyhovující. V otázce, kdo to zaplatí, jsou v zásadě dvě možnosti. Buď to bude občan přímo na vodném a stočném, nebo to bude občan nepřímo prostřednictvím státu. Některá města totiž nevkládají dost peněz do fondu, z něhož se má síť obnovovat. V drtivé většině jsou české vodohospodářské soustavy v majetku obcí, část trubek pak samosprávy prodaly a mnohem častěji si nechaly síť a pronajaly provozní část soukromníkovi.Z astřešujícím úřadem, který má roztříštěnou vodní agendu na starosti, je ministerstvo zemědělství a to už teď vidí, jak se otevírá problém.

„Města a obce musejí v rámci vodného a stočného akumulovat dost peněz na budoucí údržbu, ať už vodovodních, nebo kanalizačních řadů. Už dnes se ukazuje, že některé obce toho nebudou schopny, protože by jim vodné vyletělo na pětistovku. Řešíme na ministerstvu, že do toho budeme muset vstoupit a vymyslet, jak vodohospodářskou soustavu především v rozlehlých regionech s nízkou intenzitou odběru finančně zajistit. S investicemi jim bude muset pomoci stát, jinak bychom lidi z venkova úplně vyhnali,“ říká ministr zemědělství Marian Jurečka. Nejde přitom jen o samotné potrubí, ale i další zařízení a technologie, například čističky a úpravny pitné vody.

Státní pomoci by se mělo podle Jurečky dostat oblastem, kde je na velkém území jen několik málo od sebe daleko položených obcí a v nich pár obyvatel. Ať už voda ze zdroje putuje za pěti lidmi, nebo za milionem, musí pořád urazit trubkami mnoho kilometrů a mít garanci, že z kohoutku vyteče nezávadná. Rozdíl je ale v tom, že když se vody odebere málo, rostou náklady na její dodávku, protože se o ně dělí menší počet spotřebitelů.

Vliv má i to, že české domácnosti patří v Evropě k těm nejspořivějším, a když spotřeba klesne pod určitou mez, začne se naopak prodražovat. Lednová čísla meziročního srovnání ukazují, že trend se láme a spotřeba šla mírně nahoru. „Až sedmdesát procent nákladů na výrobu pitné vody a čištění odpadních vod má fixní charakter, nezávislý na celkové spotřebě. Proto je zvýšení spotřeby vody dobrým impulsem k udržení či případnému snížení její ceny,“ uvedl na nedávné tiskové konferenci Oldřich Vlasák, ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK).

Ministr Jurečka nechce zatím spekulovat, jestli by model státní pomoci obsahoval zastropování výše vodného a stočného. Jeho odborníci ještě mapují situaci a propočítávají nejlepší model. „Obecně lze říci, že v okamžiku, kdy hustota odběru klesne pod nějakou mez, by takovým obcím asi měla odpadnout povinnost tvořit údržbový fond jen z vodného a stočného,“ naznačuje.

Větší solidaritu s malými samosprávami by podle Jurečky měla projevit i lidnatá města – v tom se shodne s dalším členem vládního kabinetu, do jehož gesce vodní agenda částečně spadá, s ministrem životního prostředí Richardem Brabcem. „Existuje řada případů, kdy se velké provozní regionální celky rozpadají a větší města odmítají solidárně podporovat menší obce, kde provozování infrastruktury není tak výhodné. Nebo velké celky odmítají vpustit menší obce, které jsou pak nuceny pomoci si samy, ale za daleko vyšších nákladů,“ popisuje Brabec s tím, že situace ústí ve dva konce: „Buď se to projeví vysokým vodným a stočným, nebo rezignací na budoucí obnovu majetku s očekáváním, že to zaplatí stát.“ Že se zvláště vesnicím nedostává kapacit, z nichž by kvalitní a udržitelné zásobování pitnou vodou zajistily, potvrzuje i předseda Sdružení místních samospráv Stanislav Polčák (STAN). „Sektor vodovodů a kanalizací je roztříštěný – ve vlastnictví i provozování. Za pomyslný kratší konec tahají zejména menší obce, které byly buď nucené odevzdat infrastrukturu formou komplikovaných smluvních vztahů jinému provozovateli, nebo čelí složitým povinnostem, protože svoji vodovodní soustavu provozují individuálně. Zodpovědný systémový přístup zcela chybí,“ říká Polčák.

Pokud malé obce nepřibral do party svazek měst s nějakým velkým v čele a starají se o soustavu samy, chybí jim peníze, protože nízký počet odběratelů nutné náklady nepokryje. Podle Brabce i dalších oslovených politiků ze sněmovních stran spočívá řešení v nutnosti zavedení přísnější státní regulace. „Musíme zajistit daleko důslednější dohled nad tím, jak se uzavírají dlouhodobé koncesní smlouvy s provozovateli, jak obce s tímto majetkem hospodaří, a vymyslet, jak zaručit cenovou solidaritu tak, aby menší obce nebyly kvůli své nižší výnosové atraktivitě vylučovány z velkých regionálních celků,“ vypočítává Brabec.

Na rozdíl od jiných síťových odvětví, například plynu nebo elektřiny, nemá vodohospodářská oblast jednoho majitele a nezávislého regulátora, kterým je pro dvě zmíněné oblasti Energetický regulační úřad. Vodu zastřešuje ministerstvo zemědělství, to třeba doporučuje délku životnosti pro potrubí, a ministerstvo financí vydává cenový výměr, jímž se obecně stanoví parametry vodného a stočného. Ale v jednotlivých částech republiky panuje diametrálně odlišná situace, právě kvůli mnohosti vlastníků a modelů provozování se ceny pitné vody hodně liší.

Česká republika má podle SOVAK v počtu vlastníků a provozovatelů v Evropské unii nelichotivé prvenství. Je tu více než 6400 majitelů a přes 2700 těch, kdo zajišťují chod infrastruktury. Z toho pak vznikají problémy s utáhnutím nákladů, protože malá obec sotva dokáže zajistit kvalitu sítě podle všech požadavků a ještě u toho střádat peníze na obnovu.

Pravidla určují, že o evropské dotace bez omezení se smí žádat jen na ty sítě, ve kterých má dominantní postavení obec – to znamená, že privatizované vodovody a kanalizace k unijním subvencím nesmějí, a tam, kde se o provoz stará najatá soukromá firma, je přístup omezený. Kvůli tomu se některé vesnice dobrovolně vyčlenily z velkých provozních celků, jenomže výhoda dotací není zadarmo. Často si musely vzít úvěr na spolufinancování projektu, jehož splácení jim brání šetřit na další rekonstrukce. Pokud malé obce zůstanou ve „vodním spolku“ s velkými, lze nastavit takzvanou solidární cenu. To znamená, že na celém území platí všichni odběratelé stejně, protože náklady malých a velkých se zprůměrují a rozloží.

Vodohospodářské sdružení má za to, že udržitelnému financování by pomohlo, kdyby se snížil počet vlastníků a provozovatelů.

Zdroj: Lidové noviny, ilustrační foto SmVaK (vodojem Jakubčovice nad Odrou)