Odpověď na zdánlivě banální otázku není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Připomíná to na základě článku z portálu prirodovedci.cz facebooková verze portálu Naše voda.

Žízeň je řízena centrem žízně v hypotalamu, což je malá část mezimozku. Centrum reaguje na kolísání osmotického tlaku tělních tekutin a na ztrátu vody z buněk. O žízni rozhoduje koncentrace takzvaných osmoticky aktivních látek (hlavně solí) rozpuštěných v krvi či v krevní plasmě. Alespoň velmi zjednodušeně si přibližme, co je osmóza a s ní související osmotický tlak. Budeme-li mít membránou oddělené dva roztoky s rozdílným množstvím rozpuštěných látek, bude přes membránu pronikat rozpouštědlo (voda) z roztoku s nižší koncentrací rozpuštěných látek do roztoku s vyšší koncentrací. Tento jev nazýváme osmóza. V opačném směru, než jakým probíhá osmóza, působí na membránu osmotický tlak. Čím vyšší je koncentrace osmoticky aktivních látek (především solí) v roztoku, tím vyšší je zde osmotický tlak.

Bez ohledu na obsah rozpuštěných látek v okolním prostředí udržuje většina ryb osmotickou hodnotu své krevní plasmy přibližně na třetinové úrovni ve srovnání s mořskou vodou. Prostředí, v němž žijí sladkovodní ryby, je však na soli mnohem chudší než jejich krevní plasma. Ryba proto musí soli z vody aktivně přijímat žábrami. Ztrátě solí se brání vylučováním hodně zředěné moči (s minimem rozpuštěných látek). Zároveň se sladkovodní ryby potřebují bránit pasivnímu pronikání vody do krve, protože voda má tendenci se do ní dostávat přirozeným procesem osmózy. Sladkovodní ryby jsou tedy zavodněné dostatečně a žízní rozhodně netrpí.

Zcela odlišná situace nastává u ryb žijících v moři. Zde je koncentrace osmoticky aktivních látek v okolí vyšší než v těle živočicha. Voda tedy bude unikat z těla ven. Mořské ryby ji proto musí doplňovat pitím okolní slané vody. Musí se však zároveň zbavovat přebytečných solí, které jsou v polykané vodě rozpuštěny. Tento problém řeší vylučováním zahuštěné moči a vylučováním solí na povrchu žaber. Protože v mořském prostředí se samovolně zvyšuje osmotický tlak tělních tekutin ryb, můžeme říci, že mořské ryby opravdu pijí z důvodu žízně.

Jak je vidět, ryby z odlišných prostředí čelí protichůdným vlivům. Zjednodušeně by se dalo říci, že kdyby se neuměly přizpůsobit, sladkovodní ryby by neustále přijímaly vodu, až by explodovaly. Naopak ryby žijící v moři by vodu nekontrolovaně ztrácely, dokud by se zcela nevysušily.

Možná vás napadne další otázka: Co například lososi či úhoři? Ano – ryby, které za svého života vystřídají mořské i sladkovodní prostředí, to nemají jednoduché. Umí se ale adaptovat. Pomáhají jim hormony, tedy látky produkované tkáněmi a žlázami s vnitřní sekrecí. Jedná se konkrétně o prolaktin, kortizol a růstový hormon. Pokud se ryba rozhodne změnit prostředí, její tělo upraví poměr, v jakém bude vylučovat příslušné hormony. Ty se pak postarají, aby se uplatnily výše uvedené fyziologické mechanismy.

Zdroj: Facebook Naše voda podle www.prirodovedci.cz, ilustračn í foto Naše voda – Nina Havlová