Nález systému historických výpustí rybníka Jordán v Táboře byl za Jihočeský kraj nominován do celostátního kola Ceny Národního památkového ústavu (NPÚ) Patrimonium pro futuro, jejímž cílem je vyzdvihnout zásluhy o záchranu kulturních památek, významné objevy a nálezy, příklady kvalitních oprav či restaurování a úspěšné prezentace kulturního dědictví. Uvedl to NPÚ ve své zprávě.

Dvojice historických výpustí v hrázi rybníka Jordán v Táboře byla odkryta v průběhu archeologického výzkumu realizovaného v roce 2013 Husitským muzeem v Táboře v rámci obnovy retenční nádrže v letech 2012–2013. Nejstarší části dřevěných konstrukcí obou spodních výpustí jsou dendrochronologicky datovány do konce 15. století. Nález nadregionálního významu přináší zásadní informace o technickém řešení regulace vodního režimu v umělých vodních nádržích v pozdním středověku.

Čím je táborský Jordán historicky a technicky unikátní?

– svou primární funkcí (nešlo o rybník pro chov ryb, ale o zásobník užitkové vody pro středověké město)

– dobou založení (roku 1492; jde o nejstarší umělou vodní nádrž u nás; na přelomu středověku a novověku předchází o téměř půl století podobná vodní díla, jež měla ale jiný smysl – rybníky)

– rozměry hráze, rozlohou vodní hladiny a sběrnou oblastí vody (povodím)

– technickým řešením dopravy vody do města (vodárna s „mlýnským“ kolem a písty, štolou ve skále k hradbám, vodárenskou věží a rozvody z ní do městských kašen)

Jihočeské město Tábor, založené v roce 1420 husity, se v průběhu 15. století zařadilo mezi vyspělá regionální sídelní centra. Nedobytné město trpělo jediným nedostatkem, jímž byla absence spodní vody. Provizorní zásobování zajišťovaly soukromé i veřejné studny na povrchovou vodu.

V roce 1492 se obec rozhodla pro ekonomicky a technicky výjimečné řešení problému a nechala na východním okraji města přehradit Tismenický potok a zřídit nádrž nazvanou biblicky Jordán. Šlo o historicky nejstarší umělou vodní nádrž na našem území, o unikátní technické dílo, které nejenže předběhlo dobu o téměř půl století (tj. dobu počátků zakládání známých rybničních soustav), ale výlučné bylo i svou primární funkcí, zaměřenou na zajištění užitkové vody pro potřeby místních obyvatel. S tím souviselo nejen uvolnění značné rozlohy na východní straně města (více než 50 hektarů), ale především vyřešení technického problému, tj. jak dostat vodu z nádrže do města při nutnosti překonat více než třicetimetrové převýšení terénu mezi vodní hladinou a městskými hradbami.

Potok byl přehrazen 230 metrů dlouhou a až 20 metrů vysokou hliněnou hrází s šíří paty téměř 60 metrů, v níž byly zřízeny horní i dolní propusti, které jednak odváděly „spodní vodu“ (při vysoké hladině nebo pro pozdější rybolov) do údolí Tismenického potoka, jednak „horní vodu“ do staré vodárny pod hradbami, odkud byla dopravována do města pomocí rour přes vodní (mlýnské) kolo a pístové výtlačné mechanismy. Z kamenné vodárenské věže, která byla postavena v hradbách a nejpozději od roku 1508 byla v provozu, se voda rozváděla do 7 kašen ve městě, kde byla k dispozici soukromníkům, řemeslníkům, podnikatelům (pivovar ad.) i pro obecní potřeby (protipožární opatření ad.).

Celý systém byl pro město natolik významný, že byl udržován v provozuschopném stavu (opravován, zdokonalován) až do 19. století. V roce 1830 byl Jordán naposledy zcela vypuštěn, ale ještě v následujících několika etapách byla hráz upravována (1929).

Po staletích, kdy byl Jordán a jeho systém dopravy vody do města v obecném povědomí, informace o jeho jednotlivých technických dílech zcela vymizely a ani v písemných pramenech se – kromě obecného konstatování o tom, že hráz je opatřena výpustěmi – téměř žádná fakta nedochovala.

Kompletní systém, provozovaný od konce 15. století po mnoho následujících staletí, tak znovu odkryl až záchranný archeologický výzkum realizovaný v rámci obnovy retenční nádrže v letech 2012–2013 pod vedením doc. PhDr. Rudolfa Krajíce.

Zdroj a foto: NPÚ