Přehledový článek publikovaný v časopise Journal of Forest Science shrnuje více než sto literárních zdrojů o vývoji, degradaci a obnově lesních ekosystémů na náhorní plošině Krušných hor.

Popisuje historické příčiny kolapsu smrkových monokultur (emise SO2, nevhodná druhová skladba, patogeny), zásahy ke zlepšení půdních podmínek (vápnění, hnojení Mg) a především praktické postupy, jak přeměnit porosty náhradních dřevin (PND) na druhově a strukturně bohaté, klimaticky odolné lesy při přijatelných nákladech.

Autoři ukazují, že obnova Krušných hor probíhala v několika vlnách: od historického rozšíření buku a jedle přes masivní nástup smrkových monokultur a imisní kalamitu až po plošné zavádění porostů náhradních dřevin (PND) – zejména břízy, jeřábu, modřínu, smrku pichlavého.

K obratu přispělo odsíření zdrojů imisí a následná stabilizace chemismu půd, přičemž se nově negativně projevují dopady změny klimatu (sucho, větrné a námrazové epizody, kůrovec). Z toho plyne potřeba dlouhodobé adaptivní péče a promyšlené přeměny na pestré a víceetážové porosty.

Studie srovnává přínosy přirozené a umělé obnovy. V 6.–7. LVS (vyšší a horské polohy) se přirozená obnova autochtonních druhů jeví jako účinná a ekonomicky výhodná, protože má nižší počáteční náklady, obvykle menší poškození zvěří a umožňuje rychlejší raný vývoj bez intenzivní ochrany.

Uměle zakládané porosty na chudých či exponovaných stanovištích naopak čelí vyšším ekonomickým nákladům (ochrana, výchova), stresu suchem a biotickému poškození, a proto vyžadují precizní plánování výchovy porostů a s ní spjaté redukce hustoty.

Doporučení pro praxi:

• Maximálně využívat přirozené zmlazení a pracovat s mikroklimatem; tam, kde je třeba, doplňovat podsadbami po delší dobu, aby vznikla výšková diferenciace.
• Zajistit geneticky vhodný a kvalitní sadební materiál; u krytokořenných sazenic bránit deformacím kořenů (mechanická stabilita).
• Přizpůsobit obnovní postup větrným poměrům: volit šířku/délku obnovních prvků tak, aby se omezilo proudění vzduchu; preferovat clonné formy hospodaření a ponechat cca 10 % plochy přírodě blízkému vývoji.
• Zakládat a udržovat síť rozčleňovacích linek pro dlouhodobou výchovu a obsluhu porostů.
• Výchovu vést individuálně: pozitivní výběr perspektivních a cílových jedinců, udržovat dlouhé koruny a nízké těžiště (principy Bohdaneckého, výběrné postupy dle Schädelina).
• Na suchých a imisně zatížených místech pracovat s hustotou porostu (riziko poškození sněhem a námrazou vs. stabilita); omezit plošné schematické zásahy.
• Důsledně zvažovat náklady: přeměny porostů jsou finančně náročné, proto je nutná kombinace ekologických cílů a ekonomické optimalizace.

Modelové příklady hospodaření:

Velkoplošná holina: po přípravě půdy výsev pionýrské břízy (nízké vstupní náklady), následně mozaikové prosvětlování a postupné vnášení cílových dřevin podle typologických podmínek; v horizontu 70–80 let dosažení plného zápoje a přechod k bohatě strukturovanému porostu s vysokou odolností.

Zbytkové porosty cílových dřevin: ověřit genetickou vhodnost, odstranit stanovištně nevhodné příměsi, připravit půdu a pod ochranou horní etáže obnovit cílové klimaxové dřeviny; dlouhodobě udržovat výškovou diferenciaci a mozaikovitou strukturu porostu při minimální nutné výchově a s ohledem na lokální hydrologii stanoviště.

Obnova Krušných hor vyžaduje adaptivní hospodaření zaměřené na druhovou pestrost, vertikální strukturu a dlouhodobou odolnost. Přirozená obnova, kde to podmínky dovolí, snižuje náklady a zvyšuje stabilitu porostu. Umělá obnova má své místo tam, kde je to nutné, ale musí být přesně zacílená a ekonomicky obhajitelná. Cílem je funkční klimaticky odolný les s udrženými produkčními i mimoprodukčními funkcemi.

Článek „Forest ecosystem restoration in the Ore Mountains: A review of silvicultural measures addressing environmental degradation“ je ke stažení zde: https://doi.org/10.17221/34/2025-JFS

VÚLHM, foto Jan Řezáč