Útvary, které vídáme na betonových konstrukcích, lze skutečně označit za krápníky. Píše o tom na základě vyjádření Richarda Přikryla z Ústavu geochemie, mineralogie a nerostných zdrojů přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy facebooková verze portálu Naše voda.

Vzhledem k tomu, že mostní krápníky celkem logicky rostou v drtivé většině případů shora dolů, jde v geologické terminologii o stalaktity. Také i proces jejich vzniku je velmi podobný tvorbě krápníků ve vápencových jeskyních. Liší se však některé parametry, jež mají vliv na rychlost vysrážení uhličitanu vápenatého a tedy i na rychlost růstu krápníků.

Hlavním předpokladem je přítomnost sloučenin s vápníkem, které jsou schopné snadno uvolnit vápenatý ion. Z možných sloučenin se v betonu může jednat o oxid vápenatý, hydroxid vápenatý nebo uhličitan vápenatý. Naopak vápenaté křemičitany a hlinitany, tvořící hlavní součást cementového pojiva, jsou obecně daleko méně rozpustné.

Na rozdíl od jeskyní rostou mostní krápníky většinou daleko rychleji. Krápníky v jeskyních zpravidla přirůstají o jednu desetinu milimetru za rok, známy jsou ale i případy výrazně rychlejších přírůstků v milimetrech ročně v prostředí s rychleji proudící vodou a dostatečně rychlým rozpouštěním vápence. Růst krápníků na betonu je příkladem druhé z těchto možností – systému s nadbytkem dostupné vody, jejímž zdrojem jsou zde srážky. Proto lze očekávat přírůstky několik milimetrů ročně. Při průměrném ročním přírůstku 3 mm by délka stalaktitů na betonové konstrukci staré 50–70 let dosahovala 15–21 cm.

Podle www.prirodovedci.cz zpracovala Naše voda, ilustrační foto Naše voda