Po slunečních solárních bouřích zůstávají na Zemi stopy v podobně radioaktivních atomů. Píše o tom populárně-naučný portál osel.cz., s tím, že je lze najít třeba v ledu z Grónska, kde zamrzly na tisíce let.

Nedávný výzkum v grónském ledu vystopoval známky ultimátní solární bouře, která udeřila na Zemi asi před 2 600 lety. Jde o další významný důkaz nevyzpytatelného charakteru Slunce, a toho, že je jenom otázkou času, kdy Zemi ogriluje další podobný solární hurikán. Všichni v různých pádech skloňují takzvanou Carringtonovu událost z roku 1859, což byla nejsilnější solární bouře, o které máme moderní záznamy. Pokud jde ale o starší podobné události, tak přicházejí ke slovu odborníci, kteří se zabývají daty z dávné minulosti. To je i Raimund Muscheler ze švédské Lunds universitet, který se svými kolegy vystopoval extrémní sluneční událost v grónském ledu. V polárních a rovněž alpinských oblastech jsou vrstvy ledu, které tam zamrzly před dlouhou dobou. Pokud se k takovému ledu dostaneme, tak z něj můžeme vyčíst mnohé zajímavé věci.

Muscheler a spol. v ledu z Grónska objevili radioaktivní izotopy, jejichž přítomnost ukazuje na extrémní protonovou smršť, která zasáhla Zemi před asi 2 610 lety. Tedy zhruba v době, kdy se psal rok 590 před naším letopočtem. V té době už sice existoval Řím, ale byl ještě královstvím, jehož moc se omezovala na část dnešní Itálie. A v novobabylónské říši vládl slavný král Nebukadnesar II., o němž se zmiňuje bible. Ani římští králové, ani Nebukadnesar II. neměli elektrifikované říše, satelity na oběžné dráze ani společnost zcela závislou na elektronice, takže je brutální solární bouře nijak zvlášť nepostihla. Dnes by to pochopitelně bylo úplně jiné a mnohem, mnohem horší.

V grónském ledu z tohoto období je spousta atomů izotopů beryllia-10 a chlóru-36. Je to v souladu s dřívějším výzkumem, který v této době zaznamenal zvýšený výskyt izotopu uhlíku-14. Podle vědců tehdejší protonová bouře nejspíš strčila do kapsy Carringtonovu událost. Srovnání je to ale velmi ošidné, protože paradoxně odhady velikosti protonové bouře při Carringtonově události jsou dost nejisté. Pokud prý ale kolem roku 590 př. n. l. došlo k pořádné geomagnetické bouři, tak by její projevy Carringtonovu událost předčily.

Pokud víme, tak k podobným divokým protonový bouřím došlo i v letech 774-775 a 993-994 našeho letopočtu, i když ta druhá z nich byla zřejmě o něco slabší. Jak je vidět, tak tu máme tři extrémní solární události za posledních necelých 3 tisíce let (590 př. n. l., 774-775 n. l. a Carringtonova událost). A spíše bychom měli říct minimálně tři, protože je prý možné, že další takové události zatím unikají naší pozornosti. Z toho bychom měli naléhavě vyvodit, že se dobromyslné tváři Slunce nedá příliš věřit, a že bychom měli mít představu, co bychom v podobném případě dělali. Chce to nouzový plán, protože nevíme dne ani hodiny, kdy Zemi zasáhne příští divoká protonová bouře.

Zdroj: www.osel.cz (redakčně kráceno), literatura Live Science 11. 3. 2019, PNAS online 11. 3. 2019, ilustrační foto: Pixabay