Stejně jako ve všech oblastech života a podnikání platí i pro vodárenství, že nic není černobílé, případně, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Teze o „vrácení české vody do českých rukou“ tak nutně nemusí znamenat, že se občanům sníží ceny za vodné a stočné.

V prvé řadě je ale třeba zdůraznit, že „česká voda“ je česká pořád, chceme-li si takto vodu přivlastňovat. Docela klidně by si jí ale mohli přivlastňovat třeba také dinosauři, kdyby nevyhynuli – stejnou vodou jako my se totiž napájeli před miliony let i oni, což by jistě potvrdili hydrogeologové nebo paleontologové. Tak či tak, příslušné přivlastňovací zájmeno není (a proto ten příklad s dinosaury) vůbec podstatné – to důležité totiž je, jaký model poskytování vodohospodářských služeb je pro kvalitu a dostatek pitné vody pro obyvatelstvo optimální, a jak drahé pro člověka takové služby jsou. A tady platí to, co bylo řečeno v úvodu – totiž, že nic není černobílé, a nelze tedy jednoznačně konstatovat, že lepšími hospodáři jsou města a obce nebo naopak specializované vodohospodářské společnosti. Navzdory tomu, že politici a spasitelé lidstva nabízejí občanům pouze jednoznačné recepty.

Staré známé úsloví praví, že „vše je o lidech“, a to je také jednou ze dvou základních pravd, která platí i ve vodárenství. Druhou pak je různorodost místních podmínek, které mají vliv jak na cenu, tak na kvalitu vody, a v mnohých směrech jsou tak odlišné, až jsou nesrovnatelné. To v praxi znamená, že snahy měst a obcí dostat vodohospodářské služby (a zisky) pod svou kontrolu nemusí znamenat nižší ceny vody, stejně tak ale mohou – to ale nezáleží na typu smluv. O jejich podobě přitom samozřejmě mohou rozhodovat města a obce, které jsou dominantními vlastníky takzvané vodohospodářské infrastruktury prakticky na celém území republiky. Rozhodnutí by však neměla být motivována ani politicky, ani populisticky, což je často (bohužel) totéž. A především by taková rozhodnutí neměla podléhat emocím.

Vzhledem k tomu, že do obnovy „trubek“ je a bude nutné investovat nemalé peníze, není v praxi možné uzavírat smlouvy s kýmkoli (zdaleka nejen s nadnárodními společnostmi), třeba jen na rok. V takovém případě by do obnovy, která je nanejvýš žádoucí, nikdo neinvestoval. To ale zároveň znamená, že rozhodnutí o poskytování služeb, pokud bude docházet ke změnám stávajících provozovatelů, budou činěna na roky dopředu, a o to důležitější je a bude rozhodování na bázi odborné způsobilosti, komplexní ekonomické analýzy a sociální solidárnosti. To přitom není nic jiného, než potřeba dostatečně velké spádové oblasti (odborně se mluví o počtu ekvivalentních obyvatel – EO), které bude příslušná, ať již jakákoli, vodohospodářská společnost své služby poskytovat. Je přitom vhodné vědět, že vlastnická struktura vodárenství v ČR je neskutečně atomizovaná, zřejmě jako nikde jinde v Evropě a možná ani ne světě. To vyplývá ze skutečnosti, že ČR má po Francii nejvyšší počet malých lidských sídel (rozuměj – malých obcí), což značně komplikuje zajištění komfortních vodárenských služeb v řadě odlehlejších lokalit. Především proto, že je v takových lokalitách ekonomicky silně prodělečné budovat příslušnou infrastrukturu. Studny ani nové vrty navíc stabilní zdroje pitné vody v těchto místech dlouhodobě, budou-li eskalovat rizika sucha, nezajistí, takže jediným řešením bude i pro ty, kteří si to ještě neuvědomují, připojení na veřejné vodovody a kanalizace. Druhou možností pak samozřejmě je být bez vody – to ale asi nikdo nechce.

K „prodělečnému“ připojování menších sídel do veřejných sítí má ale sílu jen větší vodohospodářská společnost a ať se nám to může zdát dobré nebo ne, takovými společnostmi jsou u nás především ty nadnárodní. Můžeme je klidně vyhnat – ve světě je i díky postupujícím klimatickým změnám spousta míst, kde mohou své služby poskytovat a také poskytují. A poskytují je, jak ukazuje srovnání se státními, městskými a obecně municipálními společnostmi, v drtivě většině levněji. Jeden z příkladů z našich končin přitom ukazuje i zcela konkrétní rozhovor se zcela konkrétním člověkem ve zcela konkrétním městě – v Prachaticích. Samozřejmě to není příklad jediný, stejně tak jako by bylo jistě možné najít i příklady opačné. V principu ale platí to, co popsal již Alois Jirásek v pověsti o Svatoplukových synech – totiž, že nepřítel, v tomto případě sucho, zlomí každý jednotlivý proutek mnohem snáze, než celou otep.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda (zdroj pitné vody pro Prahu – vodní nádrž Švihov) Nina Havlová