Zima je pro vodní bilanci v krajině klíčová – a není to jen v množství srážek, ale také v jejich formě. Když prší, vsákne se jen velmi malá část vody, zvlášť pokud je půda aktuálně nasycená. Větší část vody pak rychle odteče v lepším případě do potoků a řek, v horším do kanalizací.

Rychlý odtok často vede k erozi půdy a zvyšuje riziko lokálních povodní. Naproti tomu trvalejší sněhová pokrývka funguje jako přirozený rezervoár. Na rozdíl od deště se sníh hromadí na povrchu a jeho vliv na půdu je odložen do doby, kdy začne tát. Tání uvolňuje vodu výrazně pomaleji než déšť a zajišťuje tak postupné vsakování vody do půdy. Tento pomalejší proces je klíčový pro doplnění hlubších vrstev podzemních zásob vody. Sníh také pomáhá regulovat sezónní průtoky řek a potoků a zajišťuje přísun vody i během sušších období.

Jenže s rostoucími teplotami v důsledku klimatické změny vidíme za okny častěji zimní déšť namísto sněžení a my všichni tak ztrácíme cennou vodu. Místo posílení podzemních zásob důležitých pro překlenutí sušších období voda odtéká nenávratně pryč.

Proto je nejen důležité adaptovat krajinu na sucho, ale také hledat způsoby, jak v ní vodu v jakékoli podobě udržet. Například budováním retenčních nádrží jako na levém břehu Olšavy, revitalizací mokřadů jako třeba v Krkonošském národním parku nebo úpravou veřejného prostoru jako v Roudnici nad Labem.

Adapterra Awards, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová