Spalovny, čistírny, bioplynky nebo přehrady – všechno na Mars

2. listopadu 2011 | Rubrika: Komentář týdne , Prevence povodní, voda v krajině

Havel foto 02

Rčení o sousedovic koze, nabývá, zdá se, v souladu s postupující globalizací v českých krajích skutečně globálnějšího rozměru. Nepřejeme si již pouze to, aby ona zpropadená koza sousedovi chcípla, ale aby soused za nás řešil všechny možné problémy. Na kterých ovšem posléze sami vyděláme.

Chceme svítit a topit, ale elektrárnu nebo bioplynku ať si postaví jinde. Rádi bychom žili v čisté krajině, ale skládku odpadů ve své blízkosti odmítáme. Ve své podstatě ani skládky odpadů nechceme, ale spalovny odpadů by rozhodně neměly stát v naší obci. Část občanů demonstruje za práva nepřizpůsobivých menšin, ale bydlet s nimi nechce. Rádi bychom také měli dostatek vody a bojíme se následků povodní, ale přehrady nebo jiná protipovodňová opatření ať raději postaví dále od nás. Ideální by prostě zřejmě bylo, aby všechna uvedená zařízení byla postavena na Marsu. Nebo na Měsíci. Nebo alespoň v Americe, nebo v Německu. Jen ne u nás. Zejména ne v naší obci.

Pojem veřejný zájem jakoby se v dnešní pragmatické době zcela vytratil. Bohužel je třeba konstatovat, že k tomu velkou mírou přispěl stát a jeho orgány, které tento zájem v minulosti znežívaly ve prospěch ryze komerčních aktivit. A právě striktní oddělení skutečného veřejného zájmu a byznysu je cosi, co se bohužel nedaří stále jednoznačně oddělit.

Ilustrativní je v této souvislosti mediální hysterie týkající se zveřejnění seznamu 65 vytipovaných lokalit, kde by mohly (zdaleka to neznamená, že se tak skutečně stane) v budoucnosti stát přehrady. K tomu je třeba dodat, že to nutně nemusí být velké přehrady, a že to dokonce vůbec nemusí být přehrady jako takové, ale místa, v nichž bude nějakým způsobem regulován vodní režim. Buď kvůli  akumulaci vody při suchu, nebo naopak kvůli zadržení vody při velkých srážkách. Ve veřejném zájmu.

K tomu je nutné dodat, že při mediální prezentaci problému nezaznělo mnoho zcela klíčových informací. Za prvé, že současný seznam 65 vytipovaných lokalit je jen zlomkem původní strategie, která počítala s celkem 186 lokalitami. Tento seznam byl dále redukován na 140 území a po konzultacích ministerstva zemědělství a životního prostředí zúžen na 66 míst. Z toho následně vypadla ještě lokalita Vilémov, takže dnes jde o 65 území. Za posvěcení ministerstva životního prostředí, je nutné dodat pro ochránce přírody.

Naprosto zásadní je přitom informace, že uvedený seznam slouží pouze jako podklad pro územní plány krajů, které příslušné lokality nemusí do těchto plánů zahrnout. Není to tedy žádné dogma a povinnost. Děs obcí, jejichž představitelé již vidí své domky zaplavené vodou, je tak zcela zbytečný.

Mimochodem, řada krajů má ve svých vlastních rozvojových strategiích blokována další území, která seznam 65 vytipovaných lokalit vůbec nezahrnuje. A v řadě případů to vůbec není na škodu. Při současné „vůli“ vlastníků prodat své pozemky například k výstavběprotipovodňových opatření je poměrně logické, že si regiony do budoucnosti v mezích možností příslušná vhodná území chrání. Stačí si v této souvislosti připomenout příběh mediálně známé obce Troubky, která bylo v loňském roce podruhé vyplavena pouze kvůli tomu, že díky nesouhlasu některých vlastníků nebylo možné postavit potřebnou protipovodňovou hráz.

V naší zemi není mnoho dlouhodobých strategií predikující možný vývoj v horizontu několika desítek let do budoucnosti – a oprávněně je takový stav předmětem kritiky. „Generel lokalit pro akumulaci povrchových vod“, jak se příslušný dokument oficiálně jmenuje, ale takovou, a zdůrazněme, že nezávaznou, strategií je. To by se mělo spíše chválit než kritizovat.

Petr Havel

 

 

Související rubriky: Komentář týdne, Prevence povodní, voda v krajině