Šéf AOPK: Své chování k vodě musíme změnit

19. srpna 2015 | Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě , Podnikání s vodou a zákony

sucho foto_rybník

Je zřejmé, že už nemůžeme pokračovat v takových úpravách vodního režimu, které provozujeme déle než sto let. Poukazuje na to v diskusi na stránkách deníku Lidové noviny ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) František Pelc.

Pár týdnů bylo horko a nespadla ani kapka deště. Klimatická změna (nyní nechme stranou, do jaké míry k tomu přispívá i lidská činnost) je realitou a s ní přichází extrémní sucho anebo bleskové srážky, se kterými si naše krajina neumí poradit. Je pravděpodobné, že v příštích pár desetiletích se průměrná teplota v našich končinách zvedne zhruba o stupeň a srážek zřejmě zůstane stejně. A pršet bude jindy, než jsme byli zvyklí. Lze očekávat větší výpar a sušší krajinu.

Nezbývá, než se připravit. Především by se naše krajina měla dostat do takové kondice, aby byla schopná jímat a udržovat vodu. Deset ani sto přehrad tento problém nevyřeší. Je zřejmé, že už nemůžeme pokračovat v takových úpravách vodního režimu, které provozujeme déle než sto let. Za tu dobu jsme zkrátili technickou regulací naše řeky a potoky o třetinu, snížili hustotu říční sítě na polovinu a rozlohu rybníků z 1800 km2 na necelou třetinu (přičemž do celkové současné plochy eufemisticky zahrnuji i převažující velké přehradní nádrže před dvěma sty lety zcela neznámé). V posledních desetiletích každoročně mizí desítky čtverečních kilometrů zemědělské půdy, z velké části prakticky nevratným zabetonováním či zaasfaltováním. Odtok vody z české krajiny se po druhé světové válce zrychlil zhruba o polovinu. To ve jménu toho, aby nám voda nekomplikovala život v sídlech anebo v socialistickém zemědělství. Zmizely mokřady, tůně, remízky členící krajinu do rozmanité mozaiky. Rozsáhlé nepřerušované lány, ale i travní porosty bez takové zelené infrastruktury mají několikanásobně vyšší povrchový odtok vody. K tomuto koktejlu ještě připočtěme zhutňování půdního horizontu v orné půdě, který předurčuje naši zemědělskou krajinu k zvýšeným splachům půdy, ochuzení o humus i nedostatku zásob vody v ní. Není to tak dávno, kdy jsme na mokřady hleděli jako na nevyužitelné jizvy v krajině, které musíme zlikvidovat. Za padesát let se nám to podařilo ze dvou třetin.

Také zjištění, že druhově i prostorově přírodě blízké lesy jsou schopné zachytit třikrát až desetkrát více vodních srážek než smrková monokultura, by nemělo zapadnout. Už jen proto, že lesy u nás pokrývají více než třetinu území státu. Již na základní škole se učí o malém a velkém oběhu vody v krajině. Výše uvedené úpravy krajiny přispěly k tomu, že se zvětšuje podíl objemu dešťů z velkého na úkor malého oběhu. To přináší rozkolísaný vodní režim, kde sucho či naopak přívalové deště s povodněmi nejsou vzácností.

Odstranit, nebo alespoň omezit uvedené problémy nebude snadné, krátkodobé ani levné. Nyní máme v rukou spousty dílčích a solidních nástrojů (vládní dokumenty, evropskou vodní a environmentální politiku či oblastní plány povodí, operační programy s relativně velkým objemem prostředků). Zdá se, že hlavním problémem však nebude primárně nedostatek peněz. Je nutné především změnit paradigma našeho chování k vodě a ke krajině vůbec. Prostě se naše řeky a potoky a jejich okolí musí stát spíše života dárným i tepnami krajiny než zařízeními k neškodnému a zrychlenému odtoku vody. Pro inspiraci stačí zajet třeba do sousedního Bavorska. Není to daleko.

Zdroj: Lidové noviny, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová

Související rubriky: Co bychom měli vědět o vodě, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla, Prevence povodní, voda v krajině