Co radí starostům a malým majitelům vodohospodářské infrastruktury odborníci II

7. března 2017 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Co bychom měli vědět o vodě

ÚV pitná voda

V souvislosti s cílem zajistit samofinancování oboru z plateb za vodné a stočné se ukazuje, že řada převážně menších vlastníků nemá nastavenu výši plateb za vodné a stočné na takové úrovni, která by umožňovala řádné plnění plánu financování obnovy jimi vlastněné infrastruktury.

Portál průmyslováekologie.cz proto připravil anketu na téma „ Jaká opatření vedoucí k zajištění dlouhodobé udržitelnosti by měl malý vlastník vodohospodářské infrastruktury učinit“. Druhou část ankety si můžete přečíst v následujících řádkách:

Jiří Herman, ČEVAK, a.s.

Vaše otázka má, zdá se mi, jednoduchou odpověď: malý vlastník vodohospodářské infrastruktury by měl dodržovat zákon. Mít vodovod něco stojí a starosta by se měl této kruté pravdě podívat do očí (a sdělit ji svým občanům) ještě než vodovod postaví (ve většině případů je to již promeškaný moment).

Postup je jednoduchý:

zpracovat plán financování obnovy

zjistit, kolik peněz potřebuji vybrat, abych na obnovu měl, a podle toho zkalkulovat výši vodného/stočného

zeptat se občanů, zda jsou ochotni tolik platit

případně velmi odpovědně prozkoumat, kolik je rezerv v rozpočtu, které mohu dlouhodobě odkládat na budoucí obnovu, a o ně zátěž občanů snížit

zajistit si, že skutečně vím, kolik mne voda stojí a z jaké části ji dotuji, nejtransparentněji tím, že si najmu profesionálního provozovatele.

Vím, je to panská rada – jsem rád, že v kůži starosty v této situaci nejsem.

Pokud tomu stát chce nějak přispět, měl by aspoň tu základní povinnost, tedy mít plán financování obnovy, důsledně vymáhat.

Nejsem si jist, zda rozumím souvislosti s tématem „atomizace/deatomizace“. Ano, obor je velmi fragmentován, ale v zásadě ve stejné míře jako třeba ve Francii (souvisí to s pravomocemi obcí a s jejich velikostní strukturou – v tom jsme Francii hodně podobní); tam platí dvě jednoduché zásady: kontinuita služby (to je ta povinnost obnovy) a finanční rovnováha (musí se platit tolik, co to skutečně stojí) – a víceméně to tam funguje.

Pokud někdo volá po nějaké formě slučování do větších celků, měl by a) domyslet, jak moc by musel do pravomocí obcí zasáhnout, aby toho dosáhl, b) říci pravdu, co to vlastně znamená: znamená to vynucené přerozdělování od těch, kteří potřeby obnovy svého majetku dnes pokrývají, k těm, kteří tak nečiní.

Nemyslím, že je to reálné (a správné), pokud se k tomu obce již v minulosti samy nerozhodly. A stát by si měl sáhnout do svědomí, kolik v minulosti fungujících svazků obcí již rozbil nedomyšlenou politikou spojenou s dotacemi, a vzít si to jako varování před dalšími hurá akcemi.

Nejsem si vědom toho, že by v současné době existovala věrohodná data, podle nichž by bylo možné problém skutečně odpovědně analyzovat a kvantifikovat. Byl bych moc rád, kdyby na nich Ministerstvo zemědělství pracovalo (věřím, že ano, ale nevěřím, že to může udělat za rok).

Problém je, že se věrohodných dat nikdy nemůže dobrat, pokud nemá nástroj, jak zjistit, kolik vlastně dnes provozování v té které obci stojí. Tam, kde je smlouva s provozovatelem, lze se domnívat, že cena vody přibližně odpovídá nákladům.

Tam, kde si obec provozuje sama, jsou cena a náklady dvě naprosto odlišné veličiny a zpravidla ani obec nemá účetnictví vedené tak, aby v něm příslušné náklady byly jasně čitelné. Zde může stát sehrát významnou pozitivní roli v nastavení metodiky – ale jde o časově náročný proces.

Až nějaká kvantifikace bude, poohlédl bych se po schůdnějším řešení: zajistit přerozdělování „od velkých k malým“ cílením dotační politiky na ty malé.

Zdroj a plné znění: www.prumyslovaekologie.cz, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Co bychom měli vědět o vodě, Nápoje a voda v potravinách, Podnikání s vodou a zákony, Voda a naše peněženka, Vodovody a kanalizace