Proti povodním nám pomůže půda

18. června 2013 | Rubrika: Přehrady a vodní díla , Prevence povodní, voda v krajině

oceněné louky - 1210-16-03

Možnosti přehrad v prevenci proti povodním jsou menší než zlepšení schopnosti půdy zadržovat vodu. Píší o tom Lidové noviny.

Půda je vůbec naším nejdůležitějším prostředím k vyrovnávání hydrologických extrémů v krajině. Pro ilustraci: jen jeden metr mocná vrstva půdy je na ploše 1 km2 schopna zadržet v průměru 300 000 m3 vody. Při spotřebě 400 litrů vody za den by tato zásoba vydržela 100 lidem po dobu 20 let. Příznivé vlastnosti půdy umožňují nejenom kontinuální zásobování suchozemských rostlin vláhou, ale i její nejširší vodohospodářské využití. Bez půdy by se voda po většinu roku na zemském povrchu vyskytovala jen občasně – v efemérních tocích typu vádí, arroyo či creek.

Nutno zdůraznit, že zvláště v našich přírodních podmínkách platí, že půda je schopna zcela zásadním způsobem ovlivnit (regulovat) celý vodní režim krajiny. Je schopna výrazně zmírňovat důsledky těch současně nejfrekventovanějších negativních hydrometeorologických jevů, případně je i zcela eliminovat. Zklidnit povodňový neklid Toto vyslovené zásadní východisko nabývá na významu zvláště nyní v období nastávajícího, několik desetiletí očekávaného, období povodňového neklidu – tzv. malého pluviálu. Nezbytným předpokladem efektivní hydrologické funkce půdy je ovšem náležitá péče o půdu a o krajinu, zaměřená na posilování jejich retenčních, akumulačních a drenážních funkcí. A z tohoto hlediska naše půdy a současný stav naší krajiny zdaleka optimální nejsou. Na výrazný povodňový potenciál naší krajiny bylo „zaděláno“ již uskutečněním násilné kolektivizace zemědělské výroby, která byla provázena řadou na sebe navazujících specifických druhů tzv. pozemkových úprav.

Ještě v roce 1948 se zemědělský půdní fond tehdejšího Československa rozpadal do 33 milionů parcel, s množstvím kultur, pestrou škálou plodin, protierozních mezí a agrárních teras, cest, dřevinné zeleně, extenzivních polních sadů, zasakovacích a svodných příkopů, zasakovacích průlehů, rybníčků… Nejprve, v letech 1948 až 1959, došlo k provedení tzv. hospodářskotechnických úprav pozemků, které vlastně umožňovaly vznik JZD a státních statků, tedy zemědělských podniků o výměře 300 až 400 hektarů.

Následovaly souhrnné hospodářskotechnické úpravy, prováděné v souvislosti se slučováním dříve vzniklých zemědělských podniků již do celků obhospodařujících 800 až 1000 hektarů, a dále projekty souhrnných pozemkových úprav, které provázely další slučování do tzv. kooperačních seskupení, která dosahovala již velikosti 3000 až 7000 hektarů.

Kolektivizační běs Při těchto mimořádně radikálních zásazích se zcela k nepoznání změnila celá naše venkovská krajina, neboť došlo k odstranění 35 000 hektarů lesíků, hájků, zasakovacích dřevinobylinných pásů a remízků ve volné krajině, vymýcení 30 000 kilometrů stromořadí, alejí a jiných druhů liniové dřevinné zeleně, rozorání 145 000 hektarů mezí, zrušení 120 000 kilometrů polních cest a ke zpolnění 270 000 hektarů luk a pastvin.

Všechny tyto výše uvedené krajinné útvary mimochodem náleží k tzv. hydrologickým armaturám krajiny (= přirozené nebo uměle vytvořené útvary, úpravy, objekty a stanoviště, které v krajině plní velmi důležité hydrologické funkce). Existuje celá řada mechanismů, které vedou k výraznému otupování, a až k úplnému vyřazení požadovaných hydrologických funkcí na orné půdě. Vůbec nejnebezpečnější je především primární ztráta schopnosti půdy a krajiny přijímat vodu. Předznamenávám, že právě v tomto případě se jedná o poměrně často se vyskytující jev.

Zejména za přívalových srážek dochází již v prvých okamžicích deště v důsledku kinetické energie dopadajících dešťových kapek k zatemování povrchových vstupních částí hydrologicky nejúčinnějších makropórů, ke vzniku tzv. slité struktury, a v důsledku toho k okamžitému povrchovému odtoku srážkové vody.

Jiným, opět krajně nepříznivým jevem, ke kterému dochází na orných půdách, je tzv. inkrustace neboli kornatění půdy. Tak se nazývá vznik 0,5 až 1 centimetru silně stmelené, nepropustné krusty na povrchu polí. Vznik krusty je podmíněn zejména nedostatkem vápníku a používáním průmyslových hnojiv se zvýšeným obsahem jednomocných kationtů.

Dalším nepříznivým stavem půd, který výrazně zvyšuje povrchový odtok, je vznik lamelární struktury. Jedná se o poměrně dosti častý jev, zejména u půd, kde dochází k aplikaci hnojiv s vyššímobsahem monovalentních kationtů.

Až překvapivě je u nás rozšířená půdní kompakce (jev spočívající v nepříznivém utužení, zhutnění a znepropustnění alespoň některých povrchových částí půdního profilu). Kompakce se vyskytuje značně i u půd lehkých. Její příčinou je nedostatečné střídání plodin, deficit organického hnojení a nesprávný sortiment hnojiv s obsahem sodíkových, draselných a částečně i amonných iontů. Přirozeně na kompakci půd má značný vliv i nárůst hmotnosti používaných mechanizačních prostředků, strojových agregátů a dopravních prostředků.

Přehrady až naposled Hydrologické armatury krajiny vykazují obecně značnou schopnost přijímat, distribuovat a vést vodu, transformovat povrchový odtok na odtok podpovrchový a výrazně zvyšovat retenční a drenážní schopnost půdy a celé krajiny. Je to především v důsledku mohutného kavernózního pásma těchto útvarů, malých odporových výšek na vtoku do půdního prostředí, silného a hlubokého prokořenění a značné početnosti a různorodosti společenstev půdních organismů.

A zvláště pak je důležité, a to ze zcela praktických hledisek, že návrhovými metodami krajinného inženýrství lze uskutečňovat optimální nejúčinnější terénní návrh dislokace těchto hydrologicky účinných objektů, opatření a úprav (to je například zasakovacích pásů, zasakovacích průlehů, protierozních mezí, stabilizace drah povrchového odtoku, tlumivých retardačních rozlivů apod.) a rovněž s požadovanou bezpečností je dimenzovat.

Hlavní zásadou navrhování těchto opatření přitom musí být jejich realizace ve směru od rozvodnic až do údolních poloh, od pozemků v horních partiích povodí až po dolní toky a jejich ústí. V tomto schématu by tedy výstavba vodních nádrží měla představovat až poslední prvek protipovodňových opatření.

Přehrady by tedy neměly být navrhovány jako prvek jediný či prvý, ale v případě potřeby jako prvek závěrečný, jako výsledek hydrologického dopočtu.

Zdroj: Lidové noviny, autor: Zdeněk Vašků (zabývá se klimatem a půdoznalectvím)

Související rubriky: Přehrady a vodní díla, Prevence povodní, voda v krajině, Rybářství a rybníkářství, Voda a naše peněženka