Problémy s výkupem pozemků jsou odrazem arogance státu

3. února 2014 | Rubrika: Komentář týdne , Podnikání s vodou a zákony

regulace vodní tok

Jednou z největších překážek při budování protipovodňových opatření je neochota vlastníků půdy potřebné pozemky státu k zajištění veřejného zájmu prodat. Výsledkem je, že stát začal ve větší míře pozemky vyvlastňovat. Je to tak správně?

Filosoficky stojí veřejný zájem, kterým může být kromě ochrany majetku většího rozsahu, jako jsou například protipovodňové stavby, ale třeba i zajištění dopravní obslužnosti venkova, zcela nepochybně nad zájmem soukromým – privátním. Z tohoto pohledu se tak zdá vyvlastňování ve veřejném zájmu odůvodnitelné a logické. Na straně druhé ale stojí nedotknutelnost vlastnictví jakožto jeden z pilířů Listiny základních práv a svobod. Právo svobodně nakládat se svým majetkem je ovšem něco, co v našich zemích není příliš zažité, a proto se jeho výklad účelově posunuje do zcela extrémních poloh. Tou první je právě neochota vzdát se svého majetku za každou cenu doprovázená potěšením nad stavem, kdy příslušný jedinec zvyšuje svůj význam v příslušné komunitě. Potřeba značné části společnosti dokazovat si veřejně vlastní význam je velmi častá, a je mimo jiné dobře odhalitelná na množství anonymních, často velmi hulvátky pojatých příspěvků v diskusích pod různými články a blogy na internetu. Je to bohužel odraz stavu společnosti, jehož jedním z projevů je i záměrné blokování využití privátních pozemků k veřejně prospěšným projektům.

Druhým extrémem, který byl a stále ještě je v řadě případů nepochybně spouštěcím mechanismem zatvrzelosti privátních vlastníků vzdát se svých pozemků, je naprosto přezíravý přístup státu a jeho úředníků při jednání s vlastníky o odkupu jejich majetku. Úředníci jednak téměř vždy jednají z pozice síly, navíc v poslední době je na jejich straně možnost potřebné pozemky vyvlastnit. Co je však zcela klíčové, je cena, kterou za pozemky soukromým vlastníků nabízejí. Samozřejmě, existují i výjimky, kdy nabízená cena v zásadě odpovídá společenskému významu pozemku. Ve většině případů se ale majitelům pozemků nabízejí za pozemky víceméně úřední ceny, vycházející z hodnoty stanovené prostřednictvím takzvaných bonitovaných půdně-ekologických jednotek (BPEJ). K tomu je nutné podotknout, že BPEJ je v praxi zemědělské ocenění půdy, které nezhodnocuje a svým způsobem ani nemůže zhodnotit strategický význam pozemků. Například cena deset korun za čtvereční metr v zásadě odpovídá mírně vyššímu průměru při prodeji hektaru zemědělské půdy v ČR – 100 000 korunám (průměrná cena hektaru zemědělské půdy se pohybuje mezi 70 000 až 150 000 korunami za hektar). Je přitom zřejmé, že protipovodňový význam pozemků je vyšší, než je jejich význam pro využití k zemědělským účelům.

Jestli se tedy má v budoucnosti urychlit proces výstavby různých zařízení k veřejným účelům (nejde zdaleka jen o protipovodňové stavby), musí se v prvé řadě změnit přístup úředníků a metodika výpočtu cen, které stát nebo organizace vykupující potřebné pozemky k veřejným účelům vlastníkům nabízí. Jen pro ilustraci – pakliže by se například vykupoval hektar pozemku, který si lze představit třeba jako pruh široký deset metrů a dlouhý jeden kilometr za deset korun za metr čtvereční, jde v případě budování dálnice o náklad vyjádřitelný v setinách procenta z celkových nákladů na kilometr dálnice (zhruba 350 milionů korun). To samé se týká protipovodňových staveb, jejichž náklady se pohybují v desítkách nebo stovkách milionů korun, podle jejich rozsahu.

To vše v praxi znamená, že stát by měl vykupovat privátní pozemky k veřejným účelům za výrazně vyšší ceny než v současné době, a tím minimalizovat riziko blokace pozemků soukromými vlastníky. Náklady na odkládání staveb jsou totiž obvykle vyšší, než kdyby stát zaplatil vlastníků více, než je obvykle ochoten. I při prodeji pozemků jde přitom stejně jako v jiných případech „o peníze až v první řadě“, takže vstřícnější přístup vlastníků lze při vyšších cenách nabídnutých za odkup půdy celkem logicky očekávat. Pakliže by navíc byla cena za prodané pozemky vyšší, než je běžná cena při nákupu zemědělské půdy, může si i hospodařící vlastník, kterému by z nějakého důvodu chyběla půda k vlastní zemědělské produkci, za stržený peníz jiné pozemky na jiném místě zakoupit, a díky tomu, že vyšel při prodeji původních pozemků vstříc veřejnému zájmu, měl by mít v případné soutěži o nákup pozemků přednost (samozřejmě, jde-li o pozemky státní). Což uvažovat při stavbách protipovodňové prevence třeba takhle?

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová

Související rubriky: Komentář týdne, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla, Prevence povodní, voda v krajině, Voda a naše peněženka