Právní problematika majetkových vztahů k rybníkům

20. února 2012 | Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě , Podnikání s vodou a zákony

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Co vše zahrnuje z právního hlediska pojem „rybník,“ či vztahem vlastníka pozemku a rybníku se zabýval příspěvek právníka Jiřího Drahoty ne lotošní konferenci „Intenzivní metody chovu ryb a ochrana kvality vod“. Pro mnohé nemusí být na škodu se s uvedeným příspěvkem seznámit.

Problematiku majetkových vztahů k rybníkům nerozumíme jen jako výklad pojmu „vlastnictví k rybníkům“ve smyslu zákona o rybářství. Jde  o postižení majetkových poměrů v širším smyslu, zejména o vztah zřizovatelů k vlastníkům  pozemků, rybníkem zatopeným. Rozbor této problematiky se neobejde bez širších souvislostí, zejména o vztah mezi předpisy veřejného práva (zejména zákona o vodách) a předpisy soukromého práva (zejména platný občanský zákoník).

Je mi známo, že problematika, o kterou jde, je předmětem řady soudních sporů, z nichž některé projednávají i vyšší soudní instance. V rámci projednání těchto sporů se vyskytly různé názory na její řešení. Avšak toto stanovisko podávám ve zcela obecné rovině, aniž bych se vyjadřoval k jednotlivým předpisům. Činím tak ze zásadních důvodů.

Za základní východisko považuji řešení vztahů mezi předpisy soukromoprávními a veřejnoprávními. I při existenci těchto dvou oblastí, nelze opomíjet jednotnost právního řádu. Ta podle mého názoru vylučuje, aby základní obecné pojmy znamenaly něco jiného ve veřejnoprávní a v soukromoprávní oblasti. Je samozřejmé, že jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní regulace se týkají různých aspektů, ale to, co je regulováno, je jim společné. Konkrétně to znamená, že vlastnictví je jen jedno. Jeho základní úprava je obsažena v občanském zákoníku, ale týká se ho i řada předpisů veřejnoprávních, které upravují zejména jeho omezení, evidenci a další záležitosti. V některých případech, tj. ohledně některých předmětů, veřejnoprávní úprava kvantitativně převládá. Ale to přece neznamená, že takové věci nejsou předmětem vlastnictví. Kdyby tomu tak bylo, museli bychom připustit jakési „veřejnoprávní vlastnictví“, které však vůbec nemá zákonnou oporu.

Aplikováno na problematiku vlastnictví k rybníku to znamená, že může jít jen o jednotné vlastnictví, nikoliv vlastnictví zvláštní anebo výlučně o veřejnoprávní vztah.

Další otázkou, kterou je třeba řešit, je vymezení předmětu vlastnictví. Zde je třeba vyjít z ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku o tom, co může být předmětem občanskoprávního vztahu. Toto ustanovení se bezpochyby vztahuje i na rybník jako na věc, která má materiální podstatu. Definici toho, co je rybník podává § 2 písm. c) zákona o rybářství. Podle této definice je rybníkem vodní dílo, jehož součástí je hráz, nádrž a technické zařízení, dalším definičním požadavkem je regulovatelnost vodní hladiny. Pojem„vodního díla“ jako nadřazené množiny je definován v § 55 odst. 1 vodního zákona a to tak, že jde o stavby, které jsou určeny k vyjmenovaným vodohospodářským účelům.

To znamená, že rybník jako celek je stavbou (výsledkem stavební činnosti) a že předmětem občanskoprávních vztahů je rovněž jako celek. Za neopodstatněné proto považuji názory, které pojem rybníka jako stavby omezují pouze na hráz. Hráz je pouze součástí rybníka a jako součást nemůže být předmětem samostatného právního vztahu. Ostatně funkční opodstatnění má rybník jen jako celek.

V této souvislosti je třeba se zmínit o názorech, které rybník vůbec nepovažují za stavbu v případě, že hráz je vytvořena terénní úpravou. Především si nejsem jist, zda je to vůbec možné, protože tímto způsobem sotva lze zajistit nepropustnost hráze a její vybavení nezbytnými zařízeními. Kromě toho za stavby jsou považovány i veškeré umělé terénní úpravy, ať už jako součást věcí (okolí domu, přístupové trasy apod.). Vlastnicky náleží rybník (nejen hráz, ale i další jeho součásti) jeho zřizovateli (investorovi). Ten musí při stavbě dodržet předepsaný právní postup. Učiní-li tak, je jeho vlastnictví evidentní; pokud jej poruší, vystavuje se sankcím různého druhu.

Součástí rybníka nejsou pozemky jím zatopené. To je plně v souladu s občanským zákoníkem, zejména ust. § 119 odst. 2 a § 120 odst. 2. Občanský zákoník považuje stavbu a pozemek za dvě samostatné věci s tím, že stavba není součástí pozemku (neplatí tedy „superficies solo cedit“). To znamená především, že vlastníkem rybníka jako stavby a vlastníkem zatopeného pozemku nemusí být jedna a  tatáž osoba. Vlastníků pozemků může být i více, je-li zatopeno několik pozemků.

Dále to znamená, že vlastník zatopeného pozemku, který byl povinen strpět vytvoření vodního díla podle § 50 písm. c) vodního zákona, nemá k tomuto vodnímu dílu žádný vlastnický vztah; jde o samostatnou věc a vlastnictví k ní  by bylo nutné nabýt některým ze způsobů stanovených v občanském zákoníku. Nelze si představit, že by vlastníkovi pozemku patřila část vodního díla (rybníka), tvořící pomyslný sloupec nad jeho pozemkem; je to vyloučené jednak proto, že jde o nesamostatnou součást věci a kromě toho je to v rozporu s § 120 odst. 2 občanského zákoníku.

Je vyloučeno také to, aby vlastník pozemku byl považován za podílového spoluvlastníka rybníka. Především ke vzniku podílového spoluvlastnictví dochází jen v případech stanovených zákonem a o žádný z nich zde nejde. Kromě toho pozemek není součástí rybníka, takže jeho vlastník se na rybníku nepodílí.

Zřízením rybníka, i když k němu došlo dovoleným způsobem, byli vlastníci zatopených pozemkůnepochybně zkráceni na svých právech a jejich výkonu. Jde tedy o omezení jejich vlastnického práva, které podle ústavního předpisu je možné jen za náhradu. Ustanovení § 127 odst. 1 vodního zákona sice uznává všechna práva, získaná do účinnosti zákona, ale poskytnutí náhrady za omezení vlastnictví je nepochybně spravedlivým požadavkem. K jeho realizaci by však bylo třeba buď legislativní úpravy nebo rozhodnutí Ústavního soudu. Nárok, o který by šlo, by měl povahu peněžitého plnění, nikoliv věcného práva.

V současné době nejsou rozhodně výjimkou případy, kdy vlastník stavby (rybníka) a vlastník zatopeného pozemku jsou rozdílné osoby. Není to situace specifická jen pro majetkové vztahy v rybníkářství, protože i v jiných společenských a hospodářských oblastech dochází k případům, že stavba je zřízena na cizím pozemku. U staveb domovního typu jsou dána i pravidla pro řešení těchto situací. Tato pravidla u vodních děl (a to nejen u rybníků) chybí, snad až na tzv. zákonný nájem podle zákona o půdě, jehož možnost využití je ovšem omezená. Vzniklé situace je možné řešit pouze dohodou mezi vlastníky, která může vyústit ve smluvní řešení. Standardně judikatura tento problém řeší jako otázku bezdůvodného obohacení, které vzniká straně využívající vodní dílo.

Je samozřejmě otázkou, jaký vliv bude mít na danou problematiku nové řešení problému v novelizovaném občanském zákoníku, který se vrací k zásadě „stavba následuje pozemek“, tedy zásadě platné od doby římského práva a platné v převážné části Evropy.

Autor: Advokátní kancelář  JUDr. Jiří Drahota, Jindřichův Hradec

 

Související rubriky: Co bychom měli vědět o vodě, Podnikání s vodou a zákony