Povodně a retence vody v krajině

13. srpna 2013 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Podnikání s vodou a zákony

eroze - 1_Obr

Další z osobností, která se vyjadřuje k problematice příčin povodní, je Tomáš Kvítek z katedry krajinného managementu Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Jeho článek otiskl týdeník Zemědělec.

Jak nám nedávné povodně opět připomněly, naše krajina má problémy s krátkodobým zadržením (retencí) vody. Přírodní podmínky jsou v tomto ohledu nepříznivé na 60 procentech našeho území, další problémy si přiděláváme sami způsobem, jakým s krajinou zacházíme.

Zemědělská půda ČR zaujímá rozlohu 4,22 mil. ha, z toho orná půda má výměru 2,99 mil. ha a velká část odtoku vzniká mimo jiné i zde. Odtok vzniká i v lesích (2,66 mil. ha), na lesních cestách. Velká část českých pohraničních hor je však zalesněna nebo zatravněna, jsou zde národní parky, chráněné krajinné oblasti, chráněné oblasti přirozené akumulace podzemních vod. Tyto oblasti mají určité přikázané režimy hospodaření, které jsou šetrné i k retenci vody. Přesto i zde vysoký odtok vody z extrémních srážek není výjimkou. Druhová skladba lesů je zcela určitým a velkým problémem v retenci vody a často i systém těžby lesa. Významnější roli však hrají nepříznivé stanovištní podmínky (svahy, mělký půdní profil). Voda se z lesa za srážek jen hrne, chybí kvalitnější a rozsáhlejší technická opatření na zadržení vody z lesních komplexů (zasakovací příkopy, protierozní cesty, retardace vody z cestní sítě).

Naprší-li 100 mm srážek, znamená to, že na plochu jednoho hektaru dopadne 1000 m3 vody (krychle o hraně 10 metrů). Tato voda by měla zasáknout nejlépe na té samé ploše, na kterou spadla. To však mnohdy není možné, voda odtéká a způsobuje problémy v níže položených oblastech.

K retenci vody dochází jak na povrchu terénu a v přízemní vegetaci, tak v nadložním humusu a v hlubších vrstvách půdy, její zvýšení je možno docílit pomocí technických a biologických opatření v povodí. Na více než 60 procentech území se nacházejí krystalické horniny, vyznačující se malou schopností zadržovat vodu. Pokryvem tohoto horninového podloží jsou většinou kambizemě s malou až střední infiltrační rychlostí, s celkovou retenční schopností do 120 mm srážek, a to u středně hlubokých půd. Navíc jsou tato území s krystalickými horninami lokalizována ve vrchovinách a horách, kde se střídají úzká údolí se svahy s převýšením od 150 do 600 metrů.

Snížená retence vody v povodí se podílí jak na vzniku bleskových povodní, při nichž intenzita srážek překračuje intenzitu vsaku (infiltrace) vody do půdy, tak na povodních z dlouhotrvajících srážek, při nichž je infiltrační kapacita půdy již zcela naplněna a ve svažitých podmínkách nastává odtok.

Protipovodňové zábrany na tocích zvyšují množství vody v korytě (zabraňují rozlivu) a zvyšují rychlost vody, na což doplácejí níže položené oblasti. Nedivme se Němcům, že protestují, když vidí, že v protipovodňové ochraně vedoucí ke zvýšení retence vody v krajině se u nás na velké výměře půdy nic podstatného neděje. Týká se to především zemědělské půdy na svazích.

Současný systém obhospodařování zemědělské půdy má kořeny v době vzniku Československa. Agrárníci se v roce 1920 rozhodovali, jakou cestou obhospodařování půdy se vydat, zda směrem dánského hospodaření (obilí, zornění půdy), nebo holandského (dobytek na maso, louky a pastviny). Tehdejší cena komodit na newyorské burze rozhodla o typu výroby zaměřeném na obilí. Již tenkrát bylo nevědomky rozhodnuto o snížení retenční kapacity půdy, protože rozdíl mezi ornou půdou a travními porosty je asi sedm až deset procetn.

V té době však existovala malá políčka, nebyly výjimkou louky střídané ornou půdou, meze, remízky, mechanizačními prostředky byli koně. Větší problémy s retencí vody nastaly po roce 1948. V komunistickém systému tvorby krajiny zmizely meze (ty samy o sobě mají sice malou retenční schopnost, ale rozbíjely a zpomalovaly soustředěné proudy vod tekoucích po pozemku), výrazně se začaly zvětšovat bloky orné půdy, na zemědělské pozemky se dostala těžká mechanizace, půdy v povrchové i podpovrchové vrstvě byly utužovány.

Eroze půdy byla do roku 1989 velmi vysoká, po roce 1992 však trend zhoršování retence vody v půdě vyvrcholil. Souvisí to se zcela nesmyslným obhospodařováním zemědělské půdy, protože na 74 procentech orné půdy pěstujeme obilí, řepku a kukuřici. Z krajiny po roce 1992 postupně zmizely pícniny, kterých je v současnosti o 21 procent méně při porovnání s celkovou výměrou orné půdy, a zelené hnojení a nastoupily technologie bezorebného zpracování půdy (podpovrchové zhutňování půdy). A pak se divíme, že klesají zásoby podzemních vod. Voda prostě nemá šanci zasakovat, může pouze odtékat. Zvýšila se eroze, a tím se snížila hloubka půdního profilu (tedy i retenční kapacita půdy), začaly se ve zvýšené míře aplikovat pesticidy, které mají negativní vliv i na půdní faunu. Ta v půdě vytváří preferenční cesty a umožňuje rychlejší zasakování intenzivních srážek. Za sucho, na které si zemědělci stěžují, si částečně mohou sami – podporou eroze a rychlejšího odtoku vody z pozemků. Čím menší hloubka půdního profilu, tím menší zásoba vody v půdě využitelná pro rostliny, ale i hydrologické sucho ve vodních tocích. Dalším faktorem jsou klimatické podmínky, které však neumíme ovlivnit a dlouhodobě předvídat.

Naši předci vyvinuli sofistikovaná protipovodňová opatření. K vynikajícím stavebním vodohospodářským úpravám patří například třeboňská rybniční soustava nebo důmyslný švýcarský systém přeronových polí, propustí, přivaděčů a sběrných struh v povodí Úpy a Metuje, který zachycoval i povodňové stavy vod. Z této důmyslné stavby 19. století zbylo dnes již nefunkční torzo na ploše šesti hektarů.

Ještě mnohem dříve se s retencí vody v nepříznivých stanovištních podmínkách s četnými svahy a vysokými srážkami uměly vypořádat na svou dobu velmi vyspělé kultury v Asii a Jižní Americe. Vybudovaly systém terasových polí, který funguje dobře dodnes. Současné české zemědělství tyto zkušenosti zcela ignoruje.

Co za další problémy v zemědělské krajině máme? Zvýšily se koncentrace, ale i odnosy živin, dusičnany ve vodách obecně, ale i v pitné vodě (vodní zdroj Kárané), objevily se pesticidy v povrchových vodách (vodní nádrž Švihov na Želivce), ale i ve vodách podzemních (viz www.chmi.cz), výrazně se zvýšila eutrofizace vod, tedy jejich obohacení živinami, v našich podmínkách především fosforem. To jsou jen příklady. Když nastane léto, nemáme se kde koupat, zvýšená eutrofizace rybníků a nádrží způsobuje rozvoj sinic a ras.

Spojovacím článkem všech těchto problémů je ve velké míře retence vody v povodí. Čím je větší, tím větší je možnost odbourání pesticidů a dusičnanů, zachycení erozních splachů a vody v povodí. Zvýšení retence zemědělské půdy by vedlo ke snížení objemu a rychlosti odtoku, ke snížení eroze, zvýšení jakosti vody, snížení eutrofizace a dále i ke zvýšení zásob podzemních vod.

Kde máme české sofistikované zemědělství, které tu vznikalo staletí? V kterém právním předpise je definován veřejný zájem v oblasti tvorby protipovodňových opatření na zemědělské půdě? Jak to, že není veřejným zájmem možnost koupání lidí v kvalitních rybnících a jezerech, jak to, že není definován veřejný zájem v oblasti jakosti vody? Jak to, že lidé nemají nárok na pitnou vodu bez pesticidů? Definujme veřejný zájem komplexněji. Bez toho nebudeme schopni proměnit zemědělství tak, aby podporovalo zadržování vody v povodí.

Samotné přehrady na vodních tocích nestačí, vodu musí zadržet technická a biologická opatření na půdě. Zapotřebí jsou cílená, zdůrazňujeme cílená opatření na konkrétní místo v povodí, na konkrétní místo na zemědělském či lesním pozemku. Do krajiny je třeba dostat jak technická opatření (např. záchytné zatravněné průlehy o šíři 12 m a hloubce 1 m umí zadržet na jeden běžný metr 8000 l vody, vsakem přes travní porost zlepšovat jakost vody, dále pomohou i příkopy, suché nádrže a malé rybníky), tak i biologická opatření (zatravnění infiltračních oblastí). Mokřady navazující na technická opatření mohou retenci vody výrazně pomoci.

Správné umístění jednotlivých opatření v povodí, s výjimkou vodních toků, není právně řešeno, mimo komplexní pozemkové úpravy. Ale ty jsou v ČR plánovány v horizontu několika desetiletí. Máme tolik času? Trvají dlouho a většinou jsou směřovány do směny pozemků (soustředění malých rozdrobených pozemků jednoho majitele do jednoho celku), která se sama o sobě v krajině nijak neprojeví, protože na většině pozemků dnes hospodaří nájemci a ne skuteční vlastníci. V plánu společných zařízení, mezi něž patří například budování polních cest, malých vodních nádrží, suchých poldrů, mezí, příkopů, teras apod., se objevují velmi sporadicky opatření ke zvýšení retence vody. Projektanti nemají čas, finanční zdroje ani chuť hádat se s vlastníky pozemků, kteří jsou často neústupní.

Již Evropská vodní charta přijatá ve Štrasburku v roce 1968 definovala požadavky na jakost vody, ale i retenci vody v povodí. Od té doby se ve vodním hospodářství mnoho udělalo, jsou k dispozici příznivé příklady zlepšování jakosti vody ve vodních tocích (výstavba čistíren odpadních vod) a odstraňování znečištění z průmyslových závodů. V oblasti retence vody na zemědělské půdě je však vidět výrazný deficit opravdu účinných opatření. Opatření MZe ČR nazvaná GAEC II (Standardy dobrého zemědělského a environmentálního stavu) popsané problémy nikdy nemohou vyřešit, na retenci vody v povodí mohou mít podle výpočtů vliv maximálně do deseti procent.

Výstavba nových přehrad je jistě chvályhodná, při extrémních hydrologických jevech (sucho, povodně) mají přehrady svůj význam. Ale přehrady plné sedimentů, eutrofizovaných vod a pesticidů a dalších xenobiotických látek jsou k malému užitku. A přitom se o nich hovoří jako o prioritách.

Je třeba též zdůraznit, že tento článek není nikterak zaměřen proti zemědělcům a zemědělství. Pouze konstatuje stav zemědělské krajiny a navrhuje opatření. Je třeba řešit příčiny zrychleného odtoku vody z krajiny, ne jen odtok v korytě (protipovodňové zábrany). Je třeba se zaměřit na přijetí celostátního, přesně cíleného a dlouhodobého programu obnovy retence vody v krajině. Tento program by znamenal pro zemědělce více pracovních míst, vyšší zaměstnanost tam, kde není tolik pracovních příležitostí, a nakonec i ekonomickou prosperitu. Stát by přestal vynakládat finanční prostředky na neustálou obnovu povodněmi zatopených oblastí, odškodnění zemědělcům za sucho či povodně a mohl by investovat do jiných aktivit.

Připravovaná zemědělská politika po roce 2013 by měla právě technická a biologická opatření na zemědělské půdě zdůraznit a zapracovat. Kombinace technických opatření, především z pohledu ochrany půdy před erozí, zrychleným povrchovým odtokem a jakosti vody a biologická z pohledu jakosti vody a filtrace podpovrchového odtoku musí být účelně provázána: Chce se mně věřit, že právě ta technická opatření na zemědělské půdě budou prioritou v připravované zemědělské politice a ne zcela vágní a nikdy dostatečně přísná opatření GAEC k ochraně před erozí a povrchovým odtokem. Kdy si ti, co rozhodují, uvědomí, že na stoletou srážku jsou biologická opatření nedostatečná. Nebo GAEC na další období chce řešit jenom ochranu půdy agrotechnickými a organizačními opatřeními? To je málo, je třeba řešit retenci ve velkém objemu odtoku a na tu je možno spoléhat pouze při aplikaci technických opatření!

Je třeba přestat klábosit a začít provádět účinná opatření v povodí na zemědělské a lesní půdě, nejen na tocích, kde definice veřejného zájmu nepředstavuje problém a pozemky jsou ve vlastnictví státu. Je třeba řešit rychle a komplexně v celé šíři sofistikované pojetí retence vody v povodí. Snížíme-li povodňové dopady extrémních srážek a zlepšíme výrazně jakost vody, budeme se mít kde koupat.

Zdroj: Zemědělec

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla, Prevence povodní, voda v krajině