Pouze peníze problémy se suchem nevyřeší

30. srpna 2016 | Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě , Komentář týdne

krajina rybník retenční nádrž rybník - IMG_7535

Stejně jako v mnoha jiných případech se zdá na první pohled plán ministerstva zemědělství na omezení rizik sucha a povodní žádoucí a správný. Možné komplikace rozebírá v týdeníku Zemědělec Petr Havel.

Uvedený plán je přitom zarámován slogany, jako „investice do zadržení vody v krajině je nejlepší způsob ochrany před suchem i povodněmi,“ jak uvedlo ministerstvo letos v titulku své tiskové zprávy dne 15. srpna. Samozřejmě je to pravda, jiná věc ale je, jak tento slogan v praxi naplnit, protože nejde jen o výši vyčleněných finančních prostředků, ale především o podmínky, jak je smysluplně utratit Zdá se to už jako obehraná písnička, což je ovšem spíše smutné než nudné. Skutečností aleje, že platná legislativa, byť často v gesci jiných resortů, realizaci ministerských plánů brání, nebo je alespoň zásadně komplikuje. O tom však ministerstvo zemědělství (MZe) buď z nevědomosti, spíše však kvůli pozitivnímu předvolebnímu marketingu, cudně mlčí.

Novela omezuje práva vlastníků půdy

Některé zákony má přitom MZe samo v rukou. Jen dva týdny před zmiňovanou tiskovou zprávou vešly v platnost podmínky novely zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, v nichž došlo na základě pozměňovacího návrhu k zásadnímu omezení práv vlastníků nakládat se svým majetkem a to v rámci ministerstvem hájených pozemkových úprav. Od počátku srpna je tak k zahájení komplexních pozemkových úprav (KPÚ) nutný souhlas již jen 60 procent vlastníků v příslušné lokalitě, na rozdíl od předchozích 75 procent. Uvedené opatření lze vykládat různě – třeba jako nástroj k rychlejším KPÚ. Ve skutečnosti je to však další zásah do ústavních práv vlastníků a také nástroj, jak vyjít vstříc na úkor malých velkým vlastníkům pozemků, kteří logicky nemají zájem věnovat „svou“ půdu na takzvaná společná zařízení, tedy například na drobné stavby protipovodňové prevence. Změna ale především demonstruje přezíravý postoj ministerstva ke skupině téměř tří milionů obyvatel České republiky, přestože je dohoda s nimi o tom, co s jejich majetkem „provede“ stát, základním pilířem demokracie. Skutečnost, že mnozí, zejména drobní vlastníci, o možnostech nakládání se svým majetkem mnoho nevědí a často skutečně z neznalosti brání veřejně prospěšným akcím, je přitom důsledkem přístupu státu a zejména ministerstva zemědělství (nejen pod současným vedením) k této skupině občanů.

Přehrady jednou ano, podruhé ne

Dalším tématem, které má v rukou MZe, jsou přehrady. Z dosavadních vyjádření resortu však našinec absolutně neví, o co ministerstvu jde. Nejprve resort vyvinul značné úsilí na obhajobu možné výstavby několika (čtyř) nových přehrad a zařazení celkem 16 nových míst do Generelu lokalit vhodných k akumulaci povrchových vod (LAPV). Následně poté, co se proti tomu zvedla značná vlna společenského odporu, nové lokality do LAPV zařazeny nebyly a resort deklaroval, že do konce tohoto volebního období již žádné „přehradní“ aktivity vyvíjet nebude (tomu se oficiálně podivil i ministr životního prostředí Richard Brabec, který tento úmysl předtím ne zcela radostně „zkousnul“), nakonec ale ministerstvo plán na výstavbu přehrad opětně předložilo na srpnové jednání kabinetu. Uvedený přístup je zcela charakteristický pro „zemědělskou politiku“ současného vedení resortu – totiž, že žádná zemědělská politika neexistuje a rozhodnutí jsou činěna buď populisticky podle vývoje veřejného mínění, nebo pragmaticky podle toho, co se hodí „vlivným zemědělcům“.

K podpoře obnovy a výstavby rybníků

Zdánlivě nejméně kontroverzní je plán resortu podpořit částkou téměř jedné a půl miliardy korun obnovu a výstavbu rybníků. O potřebě zvýšit v naší krajině podíl drobných vodních ploch skutečně nikdo nepochybuje, takže – O. K Jenže rybník je svým charakterem stavba, a k její realizaci je nutné vyjmout příslušné pozemky ze zemědělského půdního fondu (ZPF). Poplatky za vyjímání jsou ale tak vysoké, že k budování rybníků na zemědělské půdě hospodařící zemědělce nic nemotivuje, ale naopak jde o opatření, které je od toho odrazuje. Problém je přitom v nedávno přijaté novele o ochraně zemědělského půdního fondu, která sice byla v gesci ministerstva životního prostředí (MŽP), ale jíž bylo MZe spolupředkladatelem. Nejen ale v této novele. Jak je známo, právě na MŽP (otázkou je, zda na MZe) jsou rybníky na základě definice plynoucí z Ramsarské úmluvy v příslušné terminologii mokřady, stejně jako mokřady v užším slova smyslu, slatiniště, rašeliniště, trvale podmáčené louky, lužní lesy či říční nivy. Konkrétně je podle tohoto pojetí mokřad „území s vodní hladinou blízko povrchu terénu, s půdami podmáčenými či mělce zatopenými a rostlinstvem přizpůsobeným trvale vysoké hladině podzemní vody nebo mělké vodě povrchové“. Drobné mokřady nebo tůně přitom měly být už v době nástupu současného vedení MZe zařazeny do krajinných prvků, dosud tam ale nejsou. Pokud by pak byly mokřady v širším nebo i užším slova smyslu součástí krajinných prvků a tedy zemědělské půdy, nemusely by být vyjímány z půdního fondu a nemusely by se tedy při budování rybníků (a mokřadů) platit nemalé poplatky. Je to trochu slovíčkaření, ale podstata je jednoduchá. Pokud nebudou zrušeny nebo změněny stávající poplatky za vyjímání pozemků ze ZPF, skoro žádné rybníky se nevybudují, protože většina dotací padne právě na poplatky. To však MZe ve svém svatém boji proti suchu nezmiňuje.

Protipovodňová opatření a vedení vody

Protipólem boje proti suchu jsou pak protipovodňová opatření. Do nich skutečně MZe investuje nemalé finanční prostředky, a to v rámci programů Podpora prevence před povodněmi. Jinými slovy už dlouho (od roku 2002) před nástupem stávajícího vedení resortu, které si tak přivlastňuje zásluhy někoho úplně jiného. Korektně je ale třeba konstatovat, že ani miliardy vynaložené na ochranu před povodněmi nebyly v minulosti vždy utraceny efektivně. Především pak v případech, kdy se mnohá koryta vodních toků opevnila na obou březích téměř jako válečné bunkry, takže praktickým výsledkem takových opatření bylo a je urychlení toku vody a zvýšení ohroženosti lokalit níže po proudu, kam se voda hrne rychleji, než by měla. Ne vždy je možný rozliv a zpomalení, zejména ve městech. Optimální je proto kombinovat rychlejší provedení vody lidskými sídly a mezi nimi naopak tok v maximální možné míře zpomalovat. Právě to ale klade nároky jednak na komunikaci mezi resorty (v krajině, pokud není zemědělská, financuje revitalizace a renaturace MŽP), ale také s vlastníky, na jejichž pozemcích se protipovodňová opatření dělají. Pokud jim přitom budeme nadále oklesťovat jejich práva týkající se jejich majetku, bude (a v mnohých případech již je) logickou reakcí zatvrzelost Právě proto také nepostupuje zlepšování stavu naší krajiny a její schopnosti zadržovat vodu tak, jak by bylo třeba. A jen vlastníci za to nemohou …

Zdroj: Zemědělec, autor: Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová

 

Související rubriky: Co bychom měli vědět o vodě, Komentář týdne, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla, Prevence povodní, voda v krajině, Rybářství a rybníkářství, Voda a naše peněženka, Vodovody a kanalizace