Peníze na investice budou i bez nového regulátora

Aktualizováno 7. října 2014 | Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě , Komentář týdne

PVK - centrální dispečink - IMG_2739

Důsledky „ekoteroristického“ pojetí politiky ochrany životního prostředí, kterou v minulosti Ministerstvo životního prostředí ČR (MŽP) provádělo, bude třeba napravovat zřejmě ještě hodně dlouho. 

Některé navíc zřejmě ani v očích veřejnosti napravit nepůjdou, neboť ta byla mnoho let masírována manipulačními a zcela nepravdivými údaji, kterými MŽP zásobovalo média a jejich prostřednictvím laickou veřejnost. Za těchto okolností je proto důležité, aby se pravdu dozvěděli alespoň ti, kteří budou rozhodovat o podobě zákonů souvisejících s životním prostředím a nakládáním se surovinami, které z tohoto prostředí čerpáme. Klíčovým zdrojem pro všechny je přitom voda, a tedy i cena vody a potřeba budovat a obnovovat takzvanou vodohospodářskou infrastrukturu, což jsou zejména vodovodní a kanalizační řady, čističky odpadních vod a celá řada dalších staveb a technologií souvisejících s cenou a čistotou vody.

I proto se uskutečnilo v závěru prázdnin, konkrétně 28. srpna 2014 jednání české delegace se zástupci Evropské komise k problematice financování vodohospodářské infrastruktury v letech 2014 až 2020. Základní otázka se přitom týkala postoje EU k financování vodohospodářských investic ve vazbě na nutnost změnit systém regulace cen vodného a stočného oproti současnému stavu, tedy, zdali je třeba v ČR vytvořit kvůli možnosti získat z Bruselu peníze nový systém regulace, který by měl v gesci Energetický regulační úřad (ERÚ). Odpověď úředníků zastupující dvě generální ředitelství Evropské komise – DG ENVI a DG REGIO, byla přitom jednoznačná: EU naší zemi k ničemu takovému nenutí, peníze na financování vodohospodářské infrastruktury na systém regulace pod ERÚ neváže a nemá dokonce ani problém s dlouhodobostí smluv mezi městy a obcemi – majiteli vodohospodářské infrastruktury, a provozovateli této infrastruktury, což jsou u nás velké nadnárodní vodohospodářské společnosti, jejichž symbolem je jednička světového vodohospodářského trhu – francouzská společnost Veolia.

Dlužno podotknout, že na straně EU se zúčastnilo jednání šest reprezentantů ze čtyř sekcí Evropské komise, včetně ředitele sekce F3 Ericha Unterwurzachera, na straně ČR pak zástupci čtyř ministerstev (místního rozvoje, financí, zemědělství a životního prostředí), přičemž vedoucí naší delegace byl náměstek MMR Daniel Braun.

Právě reprezentativnost naší delegace byla přitom důležitá pro objektivní přenos informací do ČR. Do současné doby totiž jezdili za ČR jednat jen zástupci MŽP, a bohužel je to stále MŽP, které neustále blokuje přenos objektivních údajů v této věci. Důkazem budiž nově i skutečnost, že MŽP nebylo schopné vytvořit zápis z uvedeného jednání po dobu několika týdnů, a přestože se jednání zúčastnil i resort MZE, nebyla mu konečná podoba zápisu poskytnuta oficiální cestou.

Veřejnost, i tu zemědělskou, by nicméně i tak mělo zajímat, že systém regulace cen vody v podání ERÚ by podle dosavadních analýz znamenal růst cen vody zejména v menších obcích, kde je v současné době cena vody nejlevnější. Je tomu tak většinou proto, že se v těchto lokalitách neinvestuje do obnovy vodohospodářské infrastruktury, protože na to mimo jiné nemají menší obce dostatek finančních prostředků, a to i ke spolufinancování prostředků, které dodá EU. Problém je, že pokud by byl regulátorem ERÚ, uplatňoval by na všechny vodohospodářské subjekty „stejný metr“, neboť jinak ani činit nemůže vzhledem k tomu, že na regulaci téměř 3 000 cenových výměrů není personálně ani odborně vybaven. To by – s trochou nadsázky znamenalo, že by i v menších obcích musely vznikat, byť v jednodušší struktuře, třeba i taková dispečerská centra, jako v Pražských vodovodech a kanalizacích (viz ilustrační foto). Samozřejmě jako nadstavba, první na řadě by byla obnova vodovodů a kanalizací. Ani na tu ale menší obce nemají.

Přesto se budou požadavky na obnovu základní vodohospodářské infrastruktury zpřísňovat, i na základě již existujících tuzemských zákonů. V zájmu menších obcí je tak spíše se spojovat a koncentrovat zdroje z výběru vodného a stočného na investice podle plánů obnovy vodohospodářské infrastruktury, než se – pod manipulačním tlakem některých médií i některých pracovníků MŽP, osamostatňovat a domnívat se, že osamostatnění povede k poklesu cen vody. Z jednání na půdě EU, dosavadních zahraničních zkušeností, ale i z dosavadních zkušeností tuzemských vyplývá doslova nade vší pochybnost, že by tomu bylo právě naopak.

Naše voda – Petr Havel, foto Naše voda – Nina Havlová

Související rubriky: Co bychom měli vědět o vodě, Komentář týdne, Podnikání s vodou a zákony, Voda a naše peněženka, Vodovody a kanalizace