V novele zákona o ochraně přírody bohužel nejde jen o národní parky

23. února 2017 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Co bychom měli vědět o vodě

NP Šumava Vodaci Soumarský most 1A

Klasický tuzemský zastírací manévr při tvorbě legislativy – totiž vytrhnout z kontextu jeden atraktivní problém, který překryje podstatu navrhovaných řešení, se týká také v současné době projednávané novele zákona o ochraně přírody a krajiny.

Podoba Národního parku Šumava, stejně jako dalších národních parků v ČR totiž není tím rozhodujícím a pro celou společnost plošným rizikem, pokud se prosadí verze tlačená poslanci parlamentu. Klíčovými faktory je zcela něco jiného – protiústavnost návrhu, který umožňuje změnu zonace (míry ochrany) také v chráněných krajinných území bez souhlasu vlastníků, narušení relativně rovnovážného stavu v dělených kompetencích týkající se krajiny mezi ministerstvem zemědělství a ministerstvem životního prostředí (MŽP) ve prospěch MŽP, a snaha o unifikaci národních parků jejich „sesypáním“ do jednoho zákona nerespektující jejich jedinečnost a identitu. Základní filosofickou otázkou pak je, zdali člověk je nebo není součástí přírody, přičemž je jasné, že člověk součástí přírody vždy byl, je a bude, a na tom nic nezmění ani zákony MŽP.

Není přitom sporu o tom (nebo by být nemělo), že je i z vědecko-výzkumného hlediska vhodné, aby i v naší zemi existovala území, v nichž bude příroda ponechána samovolnému vývoji (bezzásahová území), diskutovat lze jen o tom, jak by měla být velká. Vzhledem k tomu, že stávající národní parky tvoří jen 1,5 procenta území ČR a zóny nejvyšší ochrany ještě méně, neměla by se zřejmě tato území redukovat. To ale neznamená, že se na taková místa nikdy nedostane kromě vědců a ochránců přírody běžný člověk. Na světě je – nebuďme hrdopyšní – mnohem více mnohem přírodně cennějších území, přesto je tam lidem v nějakém specifickém režimu, obvykle s průvodcem, vstup umožněn.

Základní podstata zákona, k jehož novelizaci fakticky neexistuje kromě lobistických zájmů žádný fatální důvod, se týká chráněných krajinných oblastí a obecně všech území a lokalit v nějakém režimu ochrany v ČR. Novela nebývalým způsobem rozšiřuje možnost zvýšit míru ochrany území plošně kdekoli v ČR, což může omezit a také omezí život občanů a rozvoj obcí nejen v národních parcích. Lze jen připomenout, že chráněná území se nacházejí na mnohonásobně větší ploše, než představují národní parky. Opět je nutné poznamenat, že cenná území je jistě správné chránit, a často skutečně více než dosud. V okamžiku ale, kdy bude taková kompetence výlučně v gesci MŽP a organizací ochránců, z nichž mnozí navzdory své image a nadšení o složitých interakcích organismů v přírodě mnoho nevědí, stačí v příslušné lokalitě doložit existenci jakéhokoli chráněného živočicha nebo rostliny, a v dotčeném místě skončí nebo bude zásadně omezena jakákoli lidská činnost. Celá společnost tak bude vazalem environmentálních nadšenců, kteří to mohou myslet s ochranou přírody i dobře, jenže bez dalších celospolečenských souvislostí, včetně žádoucího rozvoje venkova a jeho identity.

Zmíněné „sesypání“ všech stávajících národních parků do gesce jednoho zákona je právě příkladem popření identity parků, z nichž každý se nachází ve zcela jiných geografických, klimatických i biodiverzitách podmínkách. To je však také popřením obvyklého argumentu ochránců, kteří pestrost krajiny (správně) obhajují. Teoreticky lze sjednocovací zákon považovat za snížení byrokracie, ve skutečnosti je to ale jinak. Jednotný zákon totiž výrazně zjednodušuje vyhlášení jakéhokoli dalšího národního parku na území ČR kdykoli a kdekoli, přičemž první na řadě bude jistě uvažovaný Národní park Křivoklátsko, k němuž novela zákona vytváří legislativní alibi. Lze jen připomenout, že drtivá většina obcí na Křivoklátsku park odmítá a poukazuje na skutečnost, že uvedené území je již dnes chráněno dostatečně celou řadou ochranných režimů, včetně Lesnického parku Křivoklátsko.

Ne že bychom v naší zemi neměli již nikdy žádný národní park vyhlásit. Snahy o rozšíření území ochrany přírody ostatně v minulosti ČR deklarovala i na mezinárodním poli, na půdě Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN).  Každý ale jistě chápe, že je složitější učinit tak v případě národních parků samostatným zákonem, než prostřednictvím bianco šeku v uvažované podobě zákona na ochranu přírody a krajiny. Pokud se týká současné novely, pak nejvhodnější reálné stanovisko k ní je: „Než špatná novela, to raději vůbec žádná“.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto naše voda – Nina Havlová (vodáci Soumarský most), psáno pro portál hlidacipes.org.

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Co bychom měli vědět o vodě, Komentář týdne, Podnikání s vodou a zákony, Prevence povodní, voda v krajině, Rybářství a rybníkářství, Statistiky a kauzy