Nitrátová směrnice kontaminaci vod dusičnany neřeší

10. května 2011 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Prevence povodní, voda v krajině

sklenice-voda7

Může plnění podmínek takzvané nitrátové směrnice opravdu vést ke kýženému cíli? Může za vysoké koncentrace nitrátů (dusičnanů)v povrchových i podzemních vodách skutečně jenom hnojení? Dlouholeté zkušenosti podle člena České akademie zemědělských věd Jaroslava Korába ukazují, že se jeho vliv přeceňuje.

Daleko výrazněji se v tomto směru projevují jiné prohřešky v hospodaření, které však ani nitrátová směrnice neřeší. Jako pracovník tehdejšího Ústavu pro vědecké soustavy hospodaření se Koráb zabýval problémem dusičnanův povodí Želivky od roku 1973. „Nikdy se nám nepodařilo prokázat, že by použití hnojiva bezprostředně ovlivnilo vodní koloběh. Přitom šlo o lehké písčité půdy,“ uvedl a dodal:„Z rozborů vzorků půdy z hloubky od 0 do 30 cm a od 30 do 60 cm vyplynulo, že nejvyšší koncentrace půdních roztoků jsou během zimy a ve spodní vrstvě.“

Znečištění vody dusíkatými látkami, zejména dusičnany, nesouvisí podle Korába s hnojením, ale s narušením vazeb (homeostáze) ve vnitřním systému půdy, na níž je třeba se dívat jako na živý organismus. „Autotrofní organismy saturují celý živý půdní systém uhlíkatými látkami, a to jak prostřednictvím symbiotických (kompetičních) vazeb, tak i zbytky svých těl. Půda má minerální skelet, v němžje rozpadlá organická hmota – humus. Na humus se adsorbují živiny, včetně dusičnanů. V systémech, kde je hodně krátkodobých a mělce kořenících plodin, začíná humus ubývat, a tím se snižuje i sorpční kapacita půdy,“ vysvětlil Koráb a pokračoval: „Další důležitou věcí v půdě je biomasa, která se v přirozených systémech vrství horizontálně.Zemědělské půdy mají jiný režim než půdy původních (klimaxových) systémů – například lesní nebo luční půdy. Na podzim před zimou je v povrchové vrstvě hodně dusičnanů.Za mrazivých dnů se začne od povrchu tvořit v půdě led, který se snižující se teplotou postupuje od povrchu do nižších vrstev. Pokud v půdě chybí organické zbytky, na nichž by se dusičnany a další látky z půdního roztoku absorbovaly, zůstávají v roztoku, který se vymrzáním vody koncentruje. Postupující led tlačí tento roztok před sebou do spodních vrstev půdy až pod úroveň jejího promrznutí. Pokud se potom do této půdy dostane hluboce kořenící rostlina, dokáže tyto do hloubky zatlačené dusičnany využít. Mělce kořenící plodiny, tedy například obilniny, však toho schopné nejsou.“ Obilniny potřebují největší množství živin po odkvětu, v době,kdy se začíná nalévat zrno. Pak má plodina již dostatek živin a další asimiláty převádí do zrna. Jakmile se přeruší energetický tok, vzniká přirozeným pochodem nitrátový ion a přechází do půdního vodního tělesa.

„Naši dědové po dvou letech obilnin nechali pole úhorem, který spásal dobytek i husy. Na úhoru rostly i hluboce kořenící plevele a zaoráním poskytl zelené hnojivo,“ připomněl Koráb s tím, že místo úhoru se používaly okopaniny, které koření hlouběji a mají delší vegetační dobu. Další alternativou úhoru jsou jeteloviny, jejichž pěstování zavedla už Marie Terezie. S tím, že místo původního úhoru se začaly používat okopaniny (zajišťují jak delší vegetační dobu, a tím i delší pokrytí plochy, tak i vyšší využitelný energetický zisk pro pěstitele). Koření hluboko, saturují i spodní vrstvu půdy uhlíkem, odčerpávají z ní živiny a mají meliorační efekt. Dusičnany nebyly v povodí Želivky problémem, pokud se v něm používal sled plodin kopírující klasické osevní systémy. Při něm se seje po dva roky obilí, potom okopanina, pak opět dva roky obilí a po nich jetel (po okopanině pšenice a po ní ječmen s podsevem jetele.) Tento systém zajišťuje saturaci půdy energií, stabilitu celé zemědělské soustavy a zamezuje stlačování dusičnanů do spodních vrstev.

Jenže se změnil systém krmení polygastrů i monogastrů. Místo zeleného krmení vojtěškou či jetelem se začala používat siláž z kukuřice. Spolu se změnou krmení prasat, v němž přestaly dominovat brambory, a zánikem klasických zemědělských lihovarů se zmenšila i výměra této okopaniny. Do okopaninového honu se dostala kukuřice. I kdyžkoření mnohem hlouběji než pšenice nebo ječmen, kvete velmi brzy a největší objem živin potřebuje po odkvětu. Je to stále jednoděložná tráva. V důsledku této změny systému hospodaření se dusičnany začaly objevovat ve vodách jako plošný fenomén a tato situace stále trvá. Pomoci by mohly meziplodiny, zejména ty, které koření hluboko. Uvažovalo se o výsevu jetelovin do kukuřice, zkoušely se slézy, štírovník mnohé jiné. Pro správný efekt je však třeba zaorat meziplodiny ještěna podzim před mrazem, tak, aby opravdu sloužily jako zelené hnojivo. Pak totiž vytvoří zmíněnou bariéru, na níž se zachytí dusičnany, jejichž koncentrovaný roztok stlačuje tvořící se led do spodních vrstev půdy. Podmínky pro udělení dotací za pěstování meziplodin podle Programu rozvoje venkova ale vyžadují, aby jejich porost zůstal na poli nejméně do poloviny února, tedy již po promrznutí půdy. Tak vlastně působí opačně, než je potřebné. Pokud mají použité meziplodiny hluboké kořeny, uplatňují se v době své vegetace odčerpáváním dusičnanůz hlubších vrstev půdy i melioračním efektem. Ale postup koncentrovaného roztoku dusičnanů před tvořícím se ledem ztlumit nemohou. Jsou-li navíc vymrzající, je množství biomasy, které se jejich zaoráním po polovině února dostane do půdy, velmi malé. Pokud je cílem Evropské unie opravdu udržitelné zemědělství a čistota podzemních i povrchových vod, pak by tomu měly odpovídat i podmínky dotací.

Zdroj: Libuše Alterová, Týdeník Zemědělec

 

 

 

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Prevence povodní, voda v krajině