Nádrže, poldery, rybníky aneb jak se zásobit vodou

29. října 2013 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Podnikání s vodou a zákony

škeble sucho - IMG_6238

Bude –li mít Česko dostatek vody byl námět reportáže na zpravodajské televizi ČT 24. Televize upozorňuje, že se množí více či méně katastrofické scénáře o zásobách povrchové vody v příštích desetiletích.

Pitnou vodu k životu potřebuje každý – přesto se na strategii jejího využívání není možné dívat jedním společným zájmem. Průmyslníci, klimatologové, vodohospodáři a obyvatelé obcí ohrožených zatopením, ti všichni se nad nakládáním s vodními rezervami málokdy shodnou. Tíhnout ke snaze „zásobit se na horší časy“ může v českých podmínkách připadat oprávněné. Z hydrologického hlediska totiž představujeme pomyslnou „střechu Evropy“. Na našem území leží kontinentální rozvodí, kde začínají říční celky vedoucí do tří různých moří – Baltského, Černého a Severního. I proto se v ČR mnoho povrchové vody neudrží a odtéká pryč. Pro případ zachování vodních zásob se tak stát musí spoléhat právě na nádrže.

Už v roce 2007 bylo vytipováno zhruba 169 míst, kde by bylo možné nové nádrže vybudovat. Plán vzbudil ohromný odpor obcí, občanských sdružení i vědců. Postupně ministerstvo zemědělství tento seznam zredukovalo na 65 lokalit, a právě na nich by mohly v případě potřeby vzniknout zásobárny vody. Omezení se týká v souhrnu 205 obcí, jejichž katastry by voda zalila. Někde jen částečně, jinde celou obec.

„Daná území jsou chráněná v tom smyslu, že kdyby nastala nepříznivá situace se změnami klimatu, právě v těchto místech by při výstavbě nádrží nedošlo k tak velkým škodám. Jde o jakousi předběžnou (stavební) uzávěru, aby se něco nezačalo stavět a za 15 let se to kvůli nádrži nemuselo bourat,“ komentuje ředitel Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka Mark Rieder. V těchto místech se proto nesmí budovat dálnice, železniční spoje nebo třeba průmyslový areál. Seznam konkrétních lokalit stanovených v roce 2011 ukazuje následující mapa.

I když dotčené obce nesouhlasí se zakonzervováním blízkých lokalit, které v budoucnu mohou zůstat pod vodou, nic není definitivní. Ministerstvo ani nepředpokládá, že by v případě černých scénářů využilo všech 65 míst. Navíc ani není jasné, zda se náznaky vědců vyplní. A v takovém případě by si Česko se současnými zásobami vody a nádržemi podle Riedera vystačilo. „V případě, že by nedocházelo ke změně klimatu, a nebudou se prohlubovat období sucha, současný stav povrchové vody by byl dostatečný,“ vysvětluje.

Pro stát ale případná výstavba velkých nádrží a přehrad znamená souboj priorit. Proti snaze zajistit zásobu vody totiž stojí kritika ze strany obcí, které by musely přehradě ustoupit, majitelů pozemků i nevládních organizací. Mohutné výstavby navíc budou pro státní kasu znamenat účet v řádech miliard – nejenom za samotnou výstavbu, ale také za výkup pozemků. Velké přehrady s sebou přináší i nepříjemné ekologické dopady. „Když nám v tocích nepoteče žádná voda, budeme mít problém třeba s vypouštěním odpadních vod,“ upozorňoval už před léty Josef Reidinger z ministerstva životního prostředí.

Pokud bude v následujících letech teplo a sucho jako letos, hrozí podle černých scénářů v české krajině nedostatek vody už kolem poloviny století. Podle dostupných projekcí bude v nejlepším případě pršet zhruba stejně jako v současnosti, ale kvůli vyšší teplotě a úhrnu slunečního záření krajina spotřebuje více vody. V současnosti se průměrný roční úhrn srážek pohybuje kolem 650 mm.

Jaká bude dlouhodobě „bezpečná hranice“ každoročních srážek, ale odborníci nechtějí odhadovat. I díky tomu, že srážkový úhrn je dost proměnlivý. „V létě třeba neprší 14 dnů, tři neděle a půda totálně vyschne. Celkové srážkové úhrny se výrazně nemění. Těch, řekněme, 70–80 milimetrů srážek, což je měsíční normál v české krajině, nám vyprší během dvou hodin v přívalovém dešti. A pak opět nezaprší… Počasí bude stále více takto rozkolísané,“ uvedl letos v březnu klimatolog Jan Pretel v rozhovoru pro Impuls. Důsledky jsou zřejmé – střídání období sucha s akutními povodněmi a hygienicky nekvalitní vodou.

Dlouhodobého výhledu se ale mnozí experti spíše obávají. Podle klimatologů by vlny sucha do několika desítek let mohly postihovat nejen oblasti Afriky a Asie, ale oteplení může přijít i v Evropě. Voda by tak v budoucnu mohla být jednou ze strategicky nejcennějších surovin. „Přichází tzv. suchá vlna, která má přijít kolem roku 2030 a jedna její větev půjde přes Východ Evropy až k Baltu. Sucho se tak výrazně přiblíží k České republice,“ řekl letos v dubnu Cílek v Českém rozhlase. Podle něj v posledních desetiletích na území Česka postupně také ubývají zásoby podzemních vod. Týká se to hlavně jižní Moravy a východních Čech, kde bývá půda často zhutnělá a nepropustná. „Prší převážně na jaře a v létě, jenže voda pod povrchem sílí hlavně se sněhem, jehož ovšem nebývá tolik jako v předešlých letech,“ popisuje další problém Cílek.

Tyto předpovědi ale v horizontu několika desetiletí nikdo nedokáže potvrdit. Na zmiňovaných „chráněných územích“ přitom může vyrůst buď přírodní odtoková nádrž, nebo přímo přehrada. S jejich stavbou se ale musí začít v předstihu – a právě kvůli neurčitým klimatickým hypotézám nikdo neví, zda se sázka na nová a miliardová vodní díla vyplatí.

V delším výhledu se ale Česko například podle agrárního analytika Petra Havla bez nových vodních ploch téměř neobejde. „S úplně stejnou strukturou, která funguje nyní, si myslím, že bychom nevystačili,“ tvrdí Havel s tím, že těžištěm případných nových vodních ploch by se měly stát spíše přírodní retenční nádrže. Nemělo by se ale zapomínat ani na průmyslově budované přehrady – jako opatření proti stále častějším povodním.

Právě na retenci neboli zadržení vody – hlavně kvůli povodním – se nyní soustředí strategie v řadě zemí. Pro zvládnutí hlavního náporu rozvodněné řeky lze postavit speciální přehrady nebo zásobníky vody, důležité jsou ale i retenční plochy, které už v přírodě existují, například říční nivy, zemědělské a lesní plochy. Ochranné hráze nebo zdi podél břehu totiž odtok vody urychlují, kdežto přírodní retenční plochy umožní rozvodněné řece se rozlít do krajiny – to pak má příznivý vliv pro život na dolních tocích.

Právě využití polderů ale řeší spíše problém akutních záplav než zásob vody. I proto by se podle Havla měl český stát v zájmu zachování vodních ploch soustředit i na tradiční český prvek – rybníky. „Nyní je na našem území jen zhruba třetina původní plochy rybníků před nějakými 150 lety. Rybníky jsou důležité tím, že nejen zadržují vodu, ale působí i na klimatické vyvažování díky vypařování,“ dodal. Mikroklima v oblasti s více rybníky tak dokonce může třeba zabraňovat velkému kolísání teplot mezi dnem a nocí.

Kromě budování nových rybníků ale může podle expertů pomoci i odbahňování těch současných, aby tak byly schopné zadržet více vody. Právě obnovu a odbahňování rybníků ministerstvo zemědělství financuje od roku 2008 v rámci speciálního programu. Minulý rok se tak podílelo na 77 zásazích. Podle Agentury ochrany přírody a krajiny je v českých rybnících asi 200 milionů kubíků sedimentů, které byly splaveny z povodí vlivem eroze.

Kolik zásob vody si pro budoucnost Česko udrží, ale nemusí záviset čistě na jejím množství. „Bude přibývat stále více nových látek, které nejsou zahrnuty v přísně hlídaných limitech vody. V takovém případě spíše než budování nových zásobáren vod musíme řešit technologii, která ty látky eliminuje. Jinými slovy: jaká bude kvalita stávající vody, je možná ještě zásadnější problém než její množství.“ komentuje analytik Havel.

Zdroj: www.ceskatelevize.cz, foto Naše voda – Nina Havlová

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla, Prevence povodní, voda v krajině, Rybářství a rybníkářství