Mýty o soukromém kapitálu ve vodárenství

27. července 2012 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Vodovody a kanalizace

vodárna Podolí zvenku IMG_8349

Téma evropských dotací do tuzemského vodárenství v minulých dnech opět eskalovalo v tuzemských médiích řadu mýtů a nepřesných informací. Vyvrátit se je pokouší následující článek Pavla Chudoby ze společnosti Veolia voda.

Jak je to opravdu se soukormými provozovateli ve vodárenství?

V posledních letech se stále častěji z denního tisku dozvídáme, jak jsou čeští spotřebitelé okrádáni soukromými provozními firmami, jak jsou města v nevýhodné smluvní pozici vůči těmto provozovatelům, denní tisk nás krmí slogany typu privatizace zisků a znárodňování nákladů, nebo obrovské zisky unikají do ciziny, provozování vodovodů a kanalizací je bezrizikový výdělek apod. Jen málokterý čtenář si může z této záplavy mýtů, polopravd a lží udělat opravdový obrázek, jak to v českém vodárenství chodí, kdo co dělá a za co je zodpovědný, kdo za co podstupuje rizika, jaké jsou zisky a jak se dělí mezi smluvní partnery?

Provozní model

V České republice je ve zhruba 70% případů provozování vodovodů a kanalizací založeno na tzv. provozním modelu. Provozní model se vyznačuje tím, že vlastníkem vodohospodářské infrastruktury zůstává obec nebo město, a provoz na základě provozní smlouvy zajišťuje soukromý provozovatel. Ten má tedy infrastrukturu od obce nebo města pronajatou na určitou dobu, a za to platí vlastníkovi nájem. Obec si provozovatele většinou vybírá na základě výběrového řízení, které se řídí platnými zákony. Častá tvrzení o tom, že v České republice nejsou provozovatelé vybíráni na základě transparentních výběrových řízení se nezakládá na pravdě, ve většině případů existujících provozních smluv byli provozovatelé vybráni na základě veřejné soutěže. Role, povinnosti a práva obou partnerů jsou dány smluvními podmínkami, a pravidelně kontrolovány orgány státní správy. Vlastník má povinnost spravovat majetek a investovat do oprav stávající, a výstavby nové infrastruktury. K tomu používá nájemné, které mu pravidelně vyplácí provozovatel.

Provozovatel je především zodpovědný za jemu svěřený majetek a jeho provozuschopnost, za kvalitu služeb, jejich nepřetržitost, za kvalitu vyrobené vody, za rychlost a spolehlivost oprav na vodovodní a kanalizační síti, za přiměřené a kvalitní čištění odpadních vod a za to, že vypouštění vyčištěných odpadních vod do přírodních toků bude prováděno ve smyslu platné legislativy, za vedení technické dokumentace, protokolů a archivování všech důležitých informací a poznatků získaných během smluvního období, za trvalý a vhodný kontakt se spotřebitelem, za jeho informovanost a za pomoc při řešení jeho problémů spojených s dodávkou pitné vody a odkanalizováním jeho nemovitosti. Při nedodržení některých z těchto povinností je provozovatel ihned penalizován různými orgány státní správy jako např. hygienickou službou, inspekcí práce, inspekcí životního prostředí, MF, MŽP a dalšími. Veškeré tyto pokuty jsou hrazeny ze zisku provozovatele. Další rizika spojená s provozováním vodovodů a kanalizací jsou rázu technického (provozně-technické problémy, řešení oprav, havárií,…), klimatického (extrémněnízké a vysoké teploty nesmí ovlivnit kvalitu poskytovaných služeb) a environmentálního (přírodní kalamity, povodně, znečištění, havárie, úniky nebezpečných látek do vod,…). Zdá se vám tedy, že provozování vodovodů a kanalizací je jednoduchá, bezproblémová a bezriziková záležitost?

Provozní smlouvou všecha tato rizika přecházejí z vlastníka na provozovatele, vlastník infrastruktury se tudíž s těmito riziky nadále nemusí potýkat (pravděpodobně právě proto preferuje provozní model). Vlastník má za každých okolností, a bez vynaložení většího úsilí, zajištěn pravidelný měsíční příjem ve formě nájemného. Inkaso nájemného není spojeno se žádným rizikem. Převážná většina nájemného je zpětně investována do oprav a obnovy stávající infrastruktury a do nových investic na rozvoj.

Provozní společnost generuje přiměřený zisk ze svých činností, přiměřenost je kontrolována pravidelně MF. Zisk tedy není nic neetického, pouze se jedná o přirozený cíl veškerého snažení akciové společnosti. Provozní společnost bez zisku nebo ve ztrátě je odsouzena dřív nebo později k zániku a likvidaci. Zajímavé je, že zisky zahraničních soukromých provozovatelů, plynoucích do jejich mateřských zemí vyvolávají velké pobouření české novinářské veřejnosti, zatímco skutečnost, že zisky českých firem podnikajících v zahraničí a logicky plynoucí zase zpět do České republiky je pro ně samozřejmostí.

Investice a dotace ve vodárenství

Investovat do oprav, údržby a rozvoje vlastní infrastruktury je hlavní právo a povinnost vlastníka (obce, města). Prostředky nutné pro investice získává vlastník z nájemného (stále se pohybujeme v případě provozního modelu), komerčních úvěrů a z nevratných dotací (státních nebo EU). V poslední době se v tisku hodně probírá problematika dotací z EU, a zejména odmítání EU financovat takové projekty, jejichž žadatel (vlastník) zvolil provozní model a jeho partnerem je soukromý provozovatel, kterého si vlastník svobodně a ve smyslu veškerých zákonem platných nařízení vybral ve veřejné soutěži. Takovýto vlastník je EK penalizován (až diskriminován) v porovnání s modelem, kdy je vlastník i provozovatel tatáž právnická osoba z veřejného sektoru. Hlavním (a nepravdivým) argumentem EK je to, že nechce financovat infrastrukturu, na které bude potom vydělávat soukromý provozovatel. Jak je tomu ve skutečnosti?

Když vstoupila Česká republika do EU v roce 2004, podepsala různé přístupové kapitoly, v nichž se zavázala dodržovat různé normy a předpisy EU. Jednou z podepsaných kapitol byla ta o životním prostředí, a ČR se mimo jiné zavázala k tomu, že po roce 2010 budou všechny čistírny odpadních vod (ČOV) v ČR čistit na úroveň požadavků EU, a dosáhnou kvality vyčištěných vod daleko vyšší, než tomu bylo až doposud. Tento příslib, který učinila vláda ČR, byl ovšem spojen s obrovskou finanční zátěží pro obce a města, která se k tomuto příslibu neměla možnost vyjádřit. Odhad finanční náročnosti na rekonstrukci všech ČOV byl v té době až 100 Mld Kč. V té době již mnoho českých měst a obcí mělo vyřešeno provozování vodovodů a kanalizací na základě dlouhodobých provozních smluv se soukromými provozovateli. Tyto provozovatele si města vybrala dobrovolně a na základě platných legislativních nařízení. Smluvní podmínky byly navrženy a akceptovány společně, oběma partnery, takže další často opakovaný argument, že smlouvy jsou nevýhodné pro města je zcela zavádějící a nepravdivý. Proč by měly být smlouvy nevýhodné pro města, a proč by města takovéto smlouvy podepsala? Tento stále opakovaný lživý argument staví města do role nesvéprávných subjektů, neschopných vyjednat rovné podmínky s provozovatelem, což je nejen nepravdivé, ale navíc městům a obcím škodí. V té době EK ústněpřislíbila finančně se podílet na rekonstrukci vodohospodářské infrastruktury formou dotací, podmínky týkající se typu provozovatele v tuto chvíli nikde nepadla. A tak i další města a obce v období 2003-2006 volila pro něvýhodný provozní model (přenos maxima rizik a povinností na soukromého provozovatele, jistota nájemného a jediná povinnost investovat do vlastního majetku i s pomocí státních a evropských dotací). Následující vývoj po roce 2006, zejména díky změně pohledu EK na provozní model a za neblahé vlády ministra Bursíka na MŽP, byl zcela nelogicky namířen proti provoznímu modelu a nakonec byly a i nadále jsou penalizovány ty obce a města, která se svobodně a bez jakéhokoliv varování ze strany EK rozhodla pro provozní model.

Jak je to ale ve skutečnosti se zneužíváním dotací soukromými provozovateli k navýšení jejich zisků? Většina ČOV musela dostavět zcela nové technologické celky tak, aby byly schopny odstraňovat nejen organické látky, ale i dusík a fosfor, což byly hlavní požadavky EK. Tyto technologie jsou ale daleko složitější a náročnější na provoz, provozní náklady s nimi spojené jsou vyšší, než ty původní, a to hlavně z důvodu navýšení spotřeby energií a chemikálií. Pro uspokojení požadavků EU a vlády ČR investují vlastníci i provozovatelé stále více prostředků, nutných pro dosažení požadovaných norem. Vlastník navyšuje investiční prostředky, provozovatel provozní. Část prostředkůje hrazena z ceny vody, proto vodné a stočné v některých regionech a městech roste více než jinde, právě vzhledem k nutným investicím.

Velká část nutných a EK požadovaných investic měla být právě hrazena z nevratných dotací z EU, které byly přislíbeny, a které měly být vládou ČR striktně (a bez zbytečných omezujících, diskriminačních a neobjektivních podmínek) požadovány. Bohužel se tak nestalo, a státní moc ČR nenápadně a plynule přenesla veškerou zátěž a zodpovědnost plynoucí ze státních závazků na komunální sektor – obce a města. V mnoha případech, kdy města již měla zaběhlý provozní model, se vláda prostřednictvím MŽP dokonce postavila proti udělení dotací z EU, pokud daný žadatel od provozního modelu neustoupí (rozumněj buď nezruší smlouvu úplně, nebo drasticky nezkrátí její trvání). To, že takovéto zásahy do obchodního vztahu 2 nezávislých subjektů, uzavřeného dle platných legislativních textů, nemajížádnou zákonnou oporu zjevně MŽP ani EK nevadilo. V jiných případech EK striktně požadovala zavedení přísných účinnostních kritérií pro soukromého provozovatele v provozním modelu tak, aby byl okamžitě penalizován i při sebemenším nedodržení některých přísně nastavených provozních parametrů(nezávisle na platných zákonech a normách, která tato nedodržení jakosti již řeší).

Pokud si obec nebo město investici hradí ze svých prostředků (nájem, úspory, jiné) nebo z komerčního úvěru, může část investice daňově odepisovat po dobu životnosti této investice (dáno zákonem). Tím nejen snižuje své zdanění, ale i vytváří finanční fond, nutný pro obnovu této investice. Pokud obec nebo město dostane nevratnou dotaci,nemůže ji odepisovat. Navíc nevytváří takto fond na obnovu, a prostředky nutné na budoucí obnovu infrastruktury musí sehnat jinde, obvykle prostřednictvím navýšení vodného a stočného, někdy i skokově. Jsou tedy nevratné dotace z EU opravdu takovým ternem pro investory z veřejného sektoru?

Zkušenosti z ČR navíc ukazují, že skutečnost, že obec dostane příslib nevratné dotace, pokrývající až 75% celé investice vedou k psychologickému stavu „to bude levná investice pomocí peněz zadarmo“, a v konečné fázi jsou často k investicím nutným, přilepeny i investice navíc, které obec zrovna nepotřebuje („ale když máme ty peníze zadarmo…“).Takový projekt je pak neefektivní a zbytečně předražený, což často pocítí investor právě v okamžiku, kdy musí začít vytvářet fond oprav a obnovy, který mu vzhledem k nemožnosti daňových odpisů chybí. Zvláštní je, že EK takovýto stav neefektivity některých projektů vadí daleko méně, než financování efektivního projektu, ale se soukromým provozovatelem. Často si obce neuvědomují, že dotace tvoří jen část investice, a zbytek musí investor hradit z vlastních zdrojů. Čím větší bude konečná finanční náročnost projektu, tím vyšší bude spoluúčast – a na to často obce připraveny nejsou a v konečné fázi to znamená nepříjemné překvapení až rozčarování.

Pavel Chudoba, technický ředitel společnosti Veolia Voda pro EU

 

 

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Vodovody a kanalizace