Jak skutečně chránit zemědělskou půdu?

26. ledna 2016 | Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě , Komentář týdne

Povodeň - zatopené pole - IMG_3215

Ochrana půdy jako takové a speciálně ochrana půdy před důsledky vodní a větrné eroze bylo loni a bude i letos předmětem mnoha diskuzí a článků. Komentář k problému, který je i součástí blogů na serveru Aktuálně.cz,  nabízí i portál Naše voda.

Na straně jedné množící se lukrativní nabídky ne zcela identifikovatelných firem a lidí činěné majitelům zemědělské půdy na nákup jejich pozemků, jejichž výši nemohou efektivně zemědělci, kteří na takové půdě hospodaří, čelit. Na straně druhé právo vlastníků půdy prodat své pozemky tomu, komu to uzná za vhodné, což je právo vlastníka zaručené Ústavou. Jak je za této situace zemědělskou půdu v naší zemi možné skutečně chránit a především – jak pojem ochrany půdy vnímat, to je otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Ale není to zase tak, že by odpovědi vůbec neexistovaly, pokud se ovšem dokážeme oprostit od emocí. Následující řádky jsou pokusem bezemoční postoj zvolit.

Stávající emoce zvedla svým zatím legislativně neuchopeným záměrem stanovit ze zákona povinnost vlastníka prodat přednostně půdu zemědělcům, kteří na ní v pronájmu hospodaří, Agrární komora ČR. Není přitom tak úplně pravda, že její návrh zákona „o nabývání vlastnictví k zemědělským pozemkům“ je totálním „bianco šekem“ na přednostní prodej zemědělcům, kteří na půdě hospodaří. Z paragrafu 3 totiž vyplývá, že vlastník by měl mít povinnost prodat svůj „pouze takovému zemědělskému subjektu, který splňuje podmínku kategorie mikropodniku nebo malého nebo středního podniku,“ a to podle „Doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikro, malých a středních podniků“. Faktem ale je, že uvedená definice v praxi umožňuje nákup pozemků téměř komukoli, a kdo jí nesplní, rozčlení svůj podnik tak, aby definici splnil, což není problém. Uvedené ustanovení tak lze obejít.

Podstatná je tak především filosofie návrhu, která bere svobodu rozhodování zhruba 2,6 milionu (podle evidence listů vlastnictví v katastru nemovitostí) vlastníků půdy v ČR, ale také porušuje závazky ČR v rámci EU, neboť po vstupu do Unie a následné novelizaci devizového zákona se naše země zavázala k tomu, že i zemědělskou půdu mohou v ČR nabývat občané EU. Což se ostatně v určité míře skutečně děje, nicméně podíl pozemků vlastněných zahraničnímu subjekty v ČR zatím není velký a pohybuje se v jednotkách procent. S případným přijetím zákona by tak měla ČR problém nejen u našeho Ústavního soudu, ale s vysokou pravděpodobností i na půdě EU. A to navzdory tomu, že řada zemí Unie nějakým způsobem omezuje okruh budoucích nabyvatelů zemědělské půdy a pracuje s nějakým systémem předkupních práv. Ne však způsobem, který fakticky vychází z kolektivizačních praktik minulého století, které jsou ostatně hlavní příčinou současného nežádoucího stavu naší krajiny, odtržení vlastníků od svého majetku a vysokého podílu nájemného hospodaření v našem zemědělství.

Je přitom vhodné zdůraznit, že současná právní situace nijak nebrání tomu, aby vlastník zemědělské půdy stávajícímu nájemci svou půdu prodal a vlastníci tak také ve většině případů činí. K tomu tedy žádný specifický zákona není zapotřebí. Jiná věc ale je, a to mohou potvrdit tisíce malých vlastníků, které obcházejí stovky zástupců různých „investorů“, že mnozí nájemci půdy nemohou finanční výhodnosti takových nabídek konkurovat. Nutno podotknout, že drtivá většina „investorů“ nemá se zemědělstvím nic společného a lze tak důvodně předpokládat, že nakoupenou půdu k zemědělskému hospodaření nepoužijí. Základní otázkou pak je, k čemu jí tedy použijí. Obvyklá vysvětlení, že půda představuje dobře uložený kapitál, zřejmě nebudou ta nejsprávnější, protože i když cena zemědělské půdy v ČR postupně mírně roste, bylo by skutečně efektivní zhodnocení investice během na poměrně dlouhou trať, a k tomu nemá většina „investorů“ dostatek trpělivosti. Lukrativní zhodnocení nakoupené půdy tak spočívá především v jejím vyjmutí ze zemědělského půdního fondu a následném využití k nezemědělským, ať již těžařským, stavebním nebo jiným průmyslovým (nebo strategickým) účelům. To ovšem mimo jiné vede k růstu rizik eroze a obecně k dalšímu propadu schopnosti naší krajiny zadržovat vodu, což je dnes její největší problém.

Jednou ze systémových možností, jak tomuto nežádoucímu vývoji zabránit, je rozčlenění naší krajinu na menší celky, a podpora obnovy a údržby takzvaných krajinných prvků, což jsou v současné době meze, skupiny stromů, samostatné stromy, stromořadí, terasy a travnaté údolnice. Také ale mokřady, slaniska a drobné vodní plochy, které, ačkoli je jejich začlenění do krajinných prvků již několik let připraveno, zatím ministerstvo zemědělství do podporovaných krajinných prvků nezačlenilo. Rozčlenění krajiny do menších celků je přitom jednou z cest, jak ochránit zemědělskou půdu před velkými a neidentifikovatelnými investory, kteří logicky preferují nákup souvislých pozemků a větších územních celků. Další systémovou možnost k ochraně zemědělské půdy představují již zmiňované podmínky vyjmutí půdy ze zemědělského půdního fondu. Pakliže současná politická reprezentace poplatky za vyjímání snižuje, vytváří tím prostor nejen pro různé „veřejné zájmy“ tuzemských průmyslových, dopravních a stavebních lobby, ale i pro spekulativní nákupy půdy všeho druhu. Bylo by značným paradoxem, kdyby existoval zákon deklarující ochranu půdy (což je jedním z důvodů předloženého návrhu Agrární komory), přičemž jiný zákon téže politické reprezentace působil zcela opačným směrem. Opět je třeba konstatovat, že nic není jednoznačné – stejně tak jako lze chápat snahy o ochranu zemědělské půdy, lze chápat i potřebu rozumné výše poplatků za vyjímání půdy (a tedy ne-ochranu půdy), jde ale o to, který „veřejný zájem“ je „veřejnější“. Podle mne je to kvalita půdy a stav krajiny, už kvůli probíhajícím klimatickým změnám, vůči nimž není naše krajina dostatečně odolná. Politici to ale vidí jinak.

Podstatné zvýšení ochrany půdy také zavedla poslední velká novela občanského zákoníku, která do naší legislativy vrátila někdejší standardní zemědělský pojem – pacht. Pacht je přitom kvalitativně lepší podoba vztahu vlastníka zemědělské půdy s jejím nájemcem, neboť stanovuje, na rozdíl od prostého nájmu, povinnost toho, kdo má půdu propachtovanou, se o tuto půdu starat. Bohužel o možnosti využití institutu pachtu drtivá většina vlastníků nic neví, ačkoli jim dává možnost, jak zachovat úrodnost a tedy i cenu svého majetku (půdy) do budoucnosti. Tím jim ale také zároveň pachtovní smlouva dává možnost ochrany půdy, a to nejen z hlediska kvality, ale právě i z pohledu současného i budoucího nakládání s půdou. Pachtovní smlouvy by také vedly přirozeně k větší spolupráci vlastníka a zemědělců, kteří by na jeho půdě hospodařili, a tím by se do jisté míry eliminovalo riziko výprodeje zemědělské půdy do rukou „investorů“. Lze jen doplnit, že pachtovní smlouvy v současné době může uzavřít jakýkoli vlastník, který má v současné době uzavřenou nájemní smlouvu na dobu delší než dva roky, pochopitelně po uplynutí období, které hospodařícímu zemědělci nenaruší probíhající hospodářský rok.

Obecně nejlepší ochranou zemědělské půdy je ale minimalizace důvodů, proč by měl vlastník svou půdu vůbec někomu prodávat. I když lze jistě nalézt výjimky, je naprosto zřetelné, že nejméně důvodů k prodejům zemědělské půdy mají zemědělci hospodařící v systému rodinných farem, neboť jejich nejdůležitější strategickou prioritou je předat obhospodařovanou půdu v co nejvyšší kvalitě a minimálně ve stejné výměře následujícím generacím svých synů, dcer a vnuků. Tito lidé nikde na světě svou půdu neprodávají, a to ani za velmi výhodných podmínek, protože by tím popřeli samou podstatu rodinného farmaření. Zemědělci na rodinných farmách se naopak snaží další půdu pro své podnikání nakoupit, čímž roste plocha pozemků, které budou těžko předmětem spekulativních nákupů, a navíc takový přístup prospívá pestrosti krajiny. Samozřejmě i zemědělci z rodinných farem by na zákonem stanoveném předkupním právu vydělali, a lze tak jen ocenit, že proti předloženému návrhu bojují. Na druhou stranu, podíl vlastní půdy, na které hospodaří, je u rodinných farem podstatně vyšší, než u průmyslových zemědělských podniků – právnických osob, a hlavně – značnou část nakoupených pozemků museli zemědělci z rodinných farem tvrdě zaplatit – zdaleka ne všechna obhospodařovaná pole získali v restitucích. Právě v tom je ale základní pojistka, která je platná obecně: Kdo získá svůj majetek za cenu značného úsilí i finančních prostředků, ten si ho také váží a nemíní se jej jen tak vzdát. Stejně tak ale platí: Kdo snadno nabyl – snadno pozbyl, což ovšem právě představuje riziko neochrany půdy, zcela v rozporu s tím, jak je návrh na předkupní právo prezentován. Že je ale nějaká ochrana zemědělské půdy v ČR žádoucí, o tom žádná…..

Naše voda -Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová

Související rubriky: Co bychom měli vědět o vodě, Komentář týdne, Podnikání s vodou a zákony, Prevence povodní, voda v krajině, Voda a naše peněženka