Jak se zbavit oxidu uhličitého? Na Islandu jej nechali zkamenět

Aktualizováno 13. června 2016 | Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě , Podnikání s vodou a zákony

zkamenělý oxid uhličitý

Vědci a technici z elektrárny Hellisheidi na Islandu dokázali něco, co bylo považováno za nemožné. Napumpovali do země emise oxidu uhličitého a tam je nechali za pár měsíců zkamenět. Píše o tom populárně – vědecký server osel.cz.

Islandský zázrak se stal trhákem nového čísla časopisu Science, i když na první pohled to možná není až tak ohromující zpráva. Jak ale server připomíná, proces zkamenění oxidu uhličitého je v tomto případě mnohem rychlejší, než by kdo čekal. A nejde jenom o rekord. Odborníci už dlouho chtějí skladovat CO2 pod zemí, zatím ale mají strach, že by jim odtamtud mohl uniknout nebo snad dokonce explodovat. Zkamenělý oxid je ale krotký.

Hlavní roli v tomto příběhu hraje podivuhodná islandská geotermální elektrárna Hellisheidi, momentálně největší zařízení svého druhu na světě. Hellisheidi zásobuje elektřinou největší islandské město Reykjavík, není to ale úplně čistý proces. Při provozu elektrárny se uvolňují vulkanické plyny, včetně oxidu uhličitého nebo třeba nepěkně páchnoucího sulfanu. Vypustí tu zhruba 40 tisíc tun CO2 ročně, což je jen pět procent z emisí uhelné elektrárny se srovnatelným výkonem. I tak to ale není úplně zanedbatelné. V Hellisheidi proto v roce 2012 spustili projekt Carbfix, který by jim měl vyřešit emise oxidu uhličitého. Jde o technologii, která míchá plyny s čerpanou vodou a vzniklý roztok vstřikuje zpět do podzemních vulkanických hornin, do hloubky 400 až 800 metrů. Když se čedič setká s oxidem uhličitým a vodou, tak se rozeběhnou chemické reakce, na jejichž konci je bělavý minerál uhličitan. Zatím ale nikdo nevěděl, jak dlouho tohle může trvat. Podle dosavadních výzkumů trvá tento proces ve většině hornin stovky, nebo dokonce tisíce let. Jenže v čediči pod Hellisheidi zkamenělo 95 procent napumpovaného oxidu uhličitého za méně než 2 roky.

Podle hydrologa Martina Stuteho z Lamont-Doherty Earth Observatory Kolumbijské univerzity, který byl spoluautorem publikace výzkumu, to znamená, že teď můžeme napumpovat velké množství CO2 pod zem ve velmi krátkém čase a bezpečně. Stačí prý jenom najít horniny podobných vlastností, jako jsou po elektrárnou Hellisheidi. Podle Stuteho jich je spousta. Prakticky celé dno oceánu a asi 10 procent hornin na souši.

Vědci si už dlouho dělají zálusk na lapání oxidu uhličitého a jeho ukládání někde mimo atmosféru. Výsledky ale zatím za moc nestojí. Panují obavy, že plynný oxid uhličitý bude unikat trhlinami z podzemí do atmosféry, případně že podzemní rezervoáry naruší spontánní zemětřesení nebo otřesy vyvolané samotným uskladňováním oxidu uhličitého. Jediný větší projekt tohoto typu v severní Americe momentálně běží na uhelné elektrárně v kanadském Saskatchewanu. Doprovázejí ho technické problémy a polapený oxid uhličitý tam posílají těžařům, aby jim pomáhal těžit další ropu, což je poněkud uhlíkově ironické.

Prosadí se pohlcování oxidu uhličitého v čediči? O technologii se už zajímají další geotermální elektrárny. Asi největší užitek by ale mohla přinést elektrárnám na fosilní paliva, hutím a podobným zařízením těžkého průmyslu. Problém by mohl být s vodou – na 1 tunu zkamenělého CO2 je třeba 25 tun vody. Může to ale být i mořská voda, o kterou není taková nouze. Ještě větší problém představují bakterie, které rády mlsají uhličitany a přitom uvolňují metan, ještě účinnější skleníkový plyn. Mikrobiologové teď kvůli tomu intenzivně studují mikroby v okolí projektu Carbfix. Jak je vidět, s oxidem uhličitým není snadné pořízení.

Zdroj: www.osel.cz, primární zdroj: Columbia University 9. 6. 2016, Science 352: 1312-1314, Wikipedia (Carbon capture and storage), foto: Zázračně zkamenělý oxid uhličitý, autor: Kevin Krajick / Lamont-Doherty Earth Observatory.

Související rubriky: Co bychom měli vědět o vodě, Podnikání s vodou a zákony, Prevence povodní, voda v krajině, Vodovody a kanalizace