Hrozí nám apokalypsa z nedostatku vody?

Aktualizováno 27. dubna 2015 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Co bychom měli vědět o vodě

AFRIKA_7

Otázku, má-li se lidstvo opravdu obávat apokalypsy způsobené nedostatkem vody, obsáhle rozebírá poslední vydání internetového týdeníku Dotyk. Zde je redakčně mírně krácená verze.

Spojeným státům hrozí „sucho tisíciletí“, vysychají vodovody v brazilských městech. Mnozí experti tvrdí, že právě nedostatek vody a následně potravin je rozbuškou ozbrojených konfliktů v zemích Blízkého východu i severní Afriky – a stejně tak příčinou migrace lidí z chudých zemí.

Lodní vraky trčí nesmyslně v písku, na kilometry od nich všemi směry jen poušť. Ostrý vítr dál zanáší pískem a solí Aralské jezero, kdysi čtvrtou největší vnitrozemskou přírodní vodní nádrž na planetě. Sotva čtyři dekády stačily na to, aby bývalé Aralské moře – jak mu přezdívali místní Kazaši a Uzbeci – ztratilo devět desetin vody. Nedomyšlený pokus využít Aral k zavodnění a přeměně pouště na bavlníkové plantáže se lidem krutě vymkl a vrátil se jako bumerang. To naopak poušť si vzala jezero, které se stalo nejvýraznějším symbolem člověkem nezvládnutého poroučení přírodě i mementem, že právě sucho se může stát ekologickou apokalypsou, do níž se svět řítí.

Právě dnes se zdá, jako by se temná – či spíše „suchá“ – vize katastrofy začínala naplňovat.

Pro Evropany je varovný názor odborníků, že dlouhodobé, ovšem v posledních letech stále se stupňující sucho v severní Africe a na Blízkém východě je i jednou z příčin nekontrolovatelné migrace z tamních chudých oblastí do bohatých zemí (Dotyk 50/2014). Vyprahlá země vydatně rozdmychává místní ozbrojené konflikty, jež pak mají v teroristických útocích islamistů zase fatální dopad na samotný starý kontinent, jako teroristické útoky letos v Paříži (Dotyk 2/2015).

Nejde samozřejmě o to, že by islamisty a další teroristy hnalo k slepé nenávisti vůči okolnímu světu samotné sucho – jen velmi dobře umějí zneužít k svým cílům potíže, které nedostatek vody v postižených chudých zemích vyvolává. „Žízeň a hlad jsou jedním z klíčových faktorů pro spuštění konfliktů, a tím i následné imigrace,“ potvrzuje profesor David Storch z CTS – Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy. Sucho má ovšem na řadě míst planety i zcela přímé dopady. Kalifornský guvernér Jeff Brown nedávno vyzval spoluobčany opět k šetření vodou. Aby v tom nedostatkem vody a požáry už dlouhodobě stíhaná Kalifornie nebyla sama, přišli vědci z Kolumbijské univerzity se studií, podle níž má postihnout „sucho tisíciletí“ i řadu dalších států, hlavně jihu USA. „Proti tomu budou předchozí rozsáhlá sucha vypadat jako procházka rajskou zahradou,“ citoval proroctví amerického výzkumníka Jasona Smerdona britský list Guardian.

Nedostatek vody trápí i jižní polokouli. Brazílie letos na jaře kvůli suchu zažila další řízený „blackout“ – vodní elektrárny nestačí vyrábět dost proudu, jehož spotřeba přitom právě kvůli vedrům a nutnosti závlah stoupá. Vodní nádrže v dvacetimilionovém Riu de Janeiru dle tamních zpráv „čerpají vodu ze dna“, obdobná situace trápí Sao Paulo. Týdeník Dotyk se ovšem rozhodl nejen zmapovat, kde a jak sucho lidstvu hrozí – ale především analyzovat, nakolik je „strašení suchem“ opodstatněné a jak je nebezpečí silné. Dnešní doba totiž ráda vzývá nejrůznější katastrofické scénáře, navíc lze díky komunikačním technologiím cílenou dezinformací manipulovat veřejné mínění lépe než kdy jindy. Střízlivý pohled na věc je proto obzvlášť namístě.

Není náhodou, že jedním z headlinů silně proputinovské stanice Hlas Ruska (nyní přejmenované na Sputnik) byla letos na jaře právě již citovaná zpráva amerických vědců s titulkem „USA očekává největší sucho za poslední tisíciletí“. V internetové verzi Sputniku pak pod inkriminovanou zprávou diskutéři rozebírali, jací že jsou to ti Američané buď hlupáci, že neumějí šetřit vodou, nebo lháři a zloduši – že budou chtít vykupovat obilí z Ruska a zpráva o suchu je jen záminka… Proruským médiím se každopádně skvěle hodí katastrofické zprávy ze Západu pro jejich propagandu, která opět začíná připomínat léta studené války.

Záliba (většinou západních) médií v katastrofických zprávách přitom vede k tomu, že jsme skoro pořád zaplavováni informacemi o tom, že to či ono sucho je „jedním z největších“. Již zmíněná Brazílie je toho příkladem. „Nejhorší“ sucha jsou tam prakticky ob rok. Zdůrazňují je jednak ekologické organizace, pranýřující – většinou oprávněně – likvidaci amazonských pralesů, jednak pěstitelé kávy. Ti vzápětí hlásí, že cena brazilské kávy kvůli suchu půjde nahoru. Někdy mají pravdu, ale jindy si bohapustě vymýšlejí. V době globalizace pracují s takovými falešnými informacemi klidně i PR agentury na druhém konci světa – sám pamatuji, jak jednu dobu obcházeli lidé z PR ekonomické redakce českých deníků s tím, že káva bude muset zdražit kvůli brazilskému suchu – a přitom jejich klienti dováželi kávu třeba z Afriky.

Stačí si také připomenout, jak často česká Agrární komora natahuje ruku ke státní kase proto, aby zemědělci dostali ještě mimořádné dotace za sucho (aby vzápětí žádali o mimořádné podpory zase kvůli dešťům). Zkrátka sucho může být v rukou obratných manipulátorů i velmi silným „klackem“. Nemusí si přitom ani úplně vymýšlet, stačí interpretovat vědecké názory bezvýhradně, bez pochybností, které přitom skutečně seriózní expert většinou má.

Například tvrzení o „nejhorším suchu v USA za tisíc let“ se opírá o studii, která samozřejmě nemá a nemůže mít k dispozici zcela exaktní a srovnatelná data třeba z doby před 900 lety. Sama studie také stoprocentně netvrdí, že teď Amerika vyschne. Propočítala ale různé varianty a z nich vychází, že s velkou pravděpodobností do padesáti let mohou část USA extrémní sucha postihnout. Což je samo o sobě už hodně závažné varování, které netřeba přifukovat.

Jsou ale současné signály o postupujícím suchu na Zemi jen dočasným výkyvem, nebo opravdu čeká velkou část planety „období sucha“? Do regionálních, ale především historických souvislostí umí téma zasadit kolega Davida Storcha z CTS, paleoekolog Petr Pokorný, který se zabývá právě přírodními poměry a vývojem krajiny ve čtvrtohorách, zejména v holocénu (posledních zhruba 11 tisíc let). Studuje historii klimatu v terénu, na Sibiři i v Africe. O tom, že sucho je jedním z fenoménů blízké budoucnosti, Petr Pokorný nepochybuje. I když zároveň připomíná, že nejde zase o nic tak nového pod sluncem – včetně vlivu klimatu na lidskou civilizaci. Vědec upozorňuje například na období před zhruba 4200 lety, kdy v jedné z kolébek lidstva na Blízkém východě zkolabovala civilizace Akkadů.

Akkadové žili u horních toků řek Eufrat a Tigris, a na rozdíl od svých sousedů níže v jižní Mezopotámii neměli vybudovány systémy umělých závlah. Akkadové spoléhali na deště, a proto je totálně zdecimovalo víceleté období sucha. A když v nouzi přišli dolů po řekách ke svým bližním na jihu, ti je nepřivítali s otevřenou náručí, ale se zbraněmi v rukou… „Právě tady můžeme vidět paralely i se současností, s děním v Sýrii, Libanonu, Iráku,“ říká Petr Pokorný.

Z vědeckého hlediska jsou důležité časové intervaly, kdy se různé klimatické změny v historii udávají. Laicky řečeno a zjednodušeno, na klima – tedy na to, zda třeba Sahara nebo Kalifornie vysychají – mají vliv stavy ledu na obou pólech, mořské proudy a monzuny. Všechny tyto i další faktory se přitom vzájemně ovlivňují. Působí ovšem v určitých cyklech, z nichž tři jsou základní. Dlouhodobý cyklus se měří na nejméně desítky tisíc let a rozhoduje při něm, jak daleko je Země od Slunce. Přeneseně řečeno, jak daleko jsme „od kamen“. Krátký cyklus, v řádu pouhých desetiletí, se řídí sluneční aktivitou čili jak vydatně „kamna hřejí“. Nejzajímavější je však prostřední, takzvaný Bondův cyklus. Se jménem filmového hrdiny má společného jen to, že je velmi nevyzpytatelný. „Zdá se, že jde o cyklus po zhruba 1500 letech, ale není to asi pravidlo a je obtížné říci, co vše cyklus podněcuje. Ale je dost možné, že se v něm nyní ocitáme,“ míní Petr Pokorný. Zatímco odhalit příčiny „suchých cyklů“ je klíčové, ale velmi obtížné, důsledky jsou velice dobře patrné. Proto dnes vědci mohou třeba říci, že suchý pás se táhne od severní Afriky přes Arabský poloostrov až do Kazachstánu. „Naopak například Ukrajina nebo evropské Rusko, ale díky hornatému terénu třeba i Turecko mohou mít vláhy a tím i zemědělských surovin dost,“ upozorňuje paleoekolog.

Tuzemci zatím většinou posuzují sucho podle toho, zda „rostou, nebo nerostou“. Ovšem vyjma zemědělců, kteří jsou na vláze závislí. „Hospodařím tu pětadvacet let, a s výjimkou posledních dvou roků je sucho pořád výraznější. Zmizely prameny, studánky, všechno tu vysychá,“ vypráví mi dlouholetý známý Jan Miller, hospodařící u Svrkyně v okrese Praha-západ. Zdůrazňuje i to, jak kvůli suchu musí měnit i způsob hospodaření. „Nejdůležitější je teď práce s vláhou na poli. Když zořeš, nemůžeš jako dřív čekat se setím několik dní, protože by půda moc vyschla. A musíme se taky učit co nejvíc zužitkovávat dešťovou vodu,“ vysvětluje zkušený farmář.

Faktem je, že v nedávné minulosti se Česko muselo mnohem víc vyrovnávat s následky povodní než sucha. Nicméně vysychání řady oblastí si všimli už i státní úředníci a začali konat. Ovšem po česku. Na ministerstvu zemědělství tak už někdy předloni vznikla speciální komise, nazvaná Voda. Pochlapili se však i úředníci ministerstva životního prostředí – a založili komisi Sucho. Řadu měsíců komise úspěšně spaly, nicméně loni na podzim se byrokraté probrali – a tak světlo světa spatřila meziresortní komise Voda-sucho…

Ministerstvo zemědělství na dotaz týdeníku Dotyk nyní prohlašuje, že sloučená komise už zpracovala návrh „ucelené, dlouhodobé koncepce k zabezpečení ochrany České republiky před škodlivými následky sucha“, který je teď v meziresortním připomínkovém řízení. O hlavních bodech bude podle mluvčího Hynka Jordána veřejnost informována na tiskové konferenci. Podle informací Dotyku návrh skutečně přináší řadu podnětů, které mají především zastavit klesající schopnost české krajiny zadržovat vodu.

Je třeba v této souvislosti připomenout, že sucho a povodně jsou de facto jen dvě strany téže mince. Dokument například navrhuje rozšíření počtu území chráněných pro možnou budoucí výstavbu přehrad nebo chce zavést řadu opatření, která v důsledku omezí velkovýrobní zemědělství. Experti jsou právě proto velmi skeptičtí, pokud jde o prosazení návrhu do praxe – zvláště, když ho má odsouhlasit pět resortů.„Samotný materiál je v mnohém průlomový a potřebný – ale jeho realizace bude velmi obtížná, ne-li nemožná. Je tu i riziko odporu vlivných komunit, jako jsou ochránci přírody na straně jedné nebo zemědělci na straně druhé,“ říká Petr Havel, šéfeditor portálu Naše voda, a také člen zmíněné meziresortní komise.

Doufejme, že domácí byrokraté se přece jen k nějakému řešení rozhoupou. Česko (přesněji bývalé Československo) má přece už jednu velmi neblahou klimaticko-politickou zkušenost. Sucho poválečného roku 1947 vedlo k zápůjčce obilí od Sovětského svazu (ruský vůdce Stalin přitom nechal umírat hlady vlastní lidi), a následně se tu ruské jednotky usídlily na další desetiletí.

Než se však zase česká meziresortní komise Voda-sucho sejde k jednání, budeme určitě zásobováni desítkami dalších zpráv o klimatických hrozbách ve světě. A ty bývají často i protichůdné. Například jedno z nejsušších míst zeměkoule, oblast pouště Atacama

pod jihoamerickými Andami minulý měsíc vyhlásilo stav nouze. Ovšem paradoxním důvodem byly záplavy po nevídaných prudkých deštích. Aktuální počasí je totiž dnes velmi nepředvídatelné – a právě proto je také obtížné odhadovat, jak se bude vyvíjet klima v dlouhodobějším časovém horizontu. Stejně tak nelze jednoznačně říci, jaký je globální vliv člověka na změnu klimatu. Nicméně odpovědi na základní otázky ohledně sucha se již rýsují:

Obecně na severní polokouli, už proto, že je zde více pevniny. A konkrétněji jde o jih Spojených států, severní Afriku, Středomoří a Blízký východ.

Nepochybně na ně vliv má – v globálním měřítku odlesňováním pralesů (především Brazílie), v lokálnějších rozměrech velkovýrobním zemědělstvím a dalším odlesňováním i menších ploch. Ale na dosud ještě plně neodhalené přírodní zákonitosti, jako Bondův cyklus apod., je člověk krátký. V prvé řadě neničit životní prostředí – přirozený les, louka zadržují vodu. Až v řadě druhé lze počítat s nejrůznějšími technologiemi, jako umělými závlahami, odsolováním mořské vody, a důkladně je promýšlet, protože tyto akce často mohou mít nepředvídané zpětné efekty – viz Aralské jezero.

Co je ovšem neméně důležité, je nepanikařit. Zdůrazňují to i odborníci, kteří na problémy se suchem sami dlouhodobě upozorňují a varují před nimi, jako například guru českých vědců-ekologů, geolog a zároveň i klimatolog Václav Cílek. „Média se v poslední době naučila používat silný kalibr. Jsou to samé kolapsy, pohromy, zhouby, neštěstí. Myslím, že takhle katastroficky by se uvažovat nemělo,“ míní vědec. A připomíná právě i možnosti, které lidé v boji se suchem mají: od rozumně pojatých závlah přes odsolování po využívání dešťové vody. Koneckonců, vždyť nejúčinnějším návodem na boj se suchem je prosté šetření vodou. V Indii uniká z nekvalitního potrubí údajně až 60 procent, v Praze nejméně dvacet, podle jiných odhadů až čtyřicet procent veškeré vody. K opravě trubek nejsou třeba meziresortní komise ani nadnárodní projekty.

Tento článek v plné verzi si můžete stáhnout s týdeníkem Dotyk zdarma do svého tabletu či smartphonu v App Store http://goo.gl/FMHko či Google Play http://goo.gl/9KqbH

Zdroj: Dotyk, autor Martin Mařík, ilustrační foto Veolia (sucho v Africe)

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Co bychom měli vědět o vodě, Nápoje a voda v potravinách, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla, Prevence povodní, voda v krajině, Voda a naše peněženka, Vodovody a kanalizace