Havárie v Dejvicích je rána pro reputaci vody

8. června 2015 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Co bychom měli vědět o vodě

PVK - Petr Mrkos - IMG_2701

„Je to strašlivá rána pro naši reputaci,“ hodnotí nedávnou havárii v Dejvicích šéf Pražských vodovodů a kanalizací (PVK) Petr Mrkos. Problematice se v obsáhlém rozhoru s ním věnují Hospodářské noviny.

Dejvická havárie vodovodního potrubí má nečekaně mnoho dopadů. Kromě odškodňování lidí v Praze 6 nebo očkování dětí proti žloutence mění i vodohospodářský byznys. Představitelé některých měst se podobné kalamity také obávají a slibují vyšší investice do zastaralé sítě. Což je správně, říká generální ředitel Pražských vodovodů a kanalizací (PVK) Petr Mrkos. Jen to bude znamenat zvýšení ceny vody.

HN: Jak velkým reputačním problémem je pro Veolii dejvická nehoda, největší od listopadu 1989? Dlouho jste se vy, zahraniční provozovatelé, pyšnili bezproblémovou dodávkou kvalitní vody.

Pro vodohospodářství je to dokonce největší kontaminace pitné vody od sedmdesátých let s obrovským dopadem. Takováto nehoda je strašlivou ranou nejen pro reputaci naší společnosti, ale i vody obecně. My se tady několik let snažíme, budujeme pověst pitné vodě akcí kohoutková voda, na niž si lidé v restauracích už zvykli. A zrovna v Praze je voda velice kvalitní z dobrých zdrojů Želivka a Káraný. Snažíme se jí málo chlorovat, přímo k pití vybízí.

HN: Proč jste tak dlouho hledali příčinu havárie?

Původně jsme si mysleli, že jde o kontaminaci ze slepého ramene. Ale nakonec jsme po kamerových zkouškách našli naprosto neuvěřitelnou věc. Když se tam v roce 1960 stavěl vodovodní řad, tak ho nějaký soudruh položil pod kanalizaci. Což je v rozporu s normami, které jsou platné od rakousko-uherského mocnářství. Kanalizace vždy musí být ze všech sítí v zemi nejníže. To je podobné, jako kdyby někdo vedle plynové stanice postavil továrnu na zábavní pyrotechniku, akorát si toho každý všimne. Tady je to ale zakopané v sedmimetrové hloubce a z map to nikdo nevyčetl.

HN: Kdyby obě roury nebyly děravé zrovna v místě, kde se nad sebou křížily, tak se nic nestalo, ne?

Jako letecká katastrofa nemá jednu příčinu, i tady to byl souběh dalších okolností. Za prvé, kdybychom alespoň věděli, že v minulosti se takovým strašným způsobem porušily stavební předpisy a kanalizace se uložila nad pitnou vodu, dávali bychom na místo pozor. Ten, kdo to porušil, o tom ale raději nenechal ani zmínku v projektu s velkým vykřičníkem. Za druhé, kanalizační síť v Praze není v dobrém stavu a vůbec jí neprospívá obrovská stavební činnost. V tomto místě běží tunel Blanka, kde se střílela skála, otřesy země tam byly poměrně značné. A za třetí: pitná voda se zrovna tady vede potrubím ze slavné polské litiny.

HN: Co to znamená?

Vodovodní řady se už sto let dělají z litiny, nic lepšího není. Paradoxně prvorepublikové materiály jsou mnohem kvalitnější než ty, které se pak používaly v komunistické éře intenzivní výstavby v 60. a 70. letech. Tehdy se vozily roury z Polska z nekvalitní litiny. Takže dnes je v lepším stavu vodovodní potrubí pod Starým Městem, které je z předminulého století, ještě z Rakouska-Uherska. Anebo prvorepublikové řady z dvacátých let. Proto když se dneska dělá obnova sítí, postupuje se podle toho, kde je nejvíc havárií – a to jsou právě nová sídliště z 60. a 70. let. Tam je daleko více havárií než na prvorepublikovém potrubí. Plán investičních priorit má jedenáct kritérií, podle nichž se přiřazují body, a tím se vytváří pořadník plánu obnovy. Vodovodní řady z polské litiny automaticky dostávají vyšší počet bodů.

HN: Starosta Prahy 6 chce, abyste odškodnili nejen lidi, kteří měli zdravotní potíže, ale všechny obyvatele Dejvic a Bubenče. A abyste jim odpustili vodné a stočné za celý měsíc, nejen zvažované dva týdny. Vyhovíte?

Chceme vyjít vstříc, protože cítím, že tlak na starostu je tam obrovský. On je na ráně, lidé mu vyčítají každou maličkost a hledají viníky. Předpokládám, že vyhovíme a nebudeme fakturovat vodné a stočné za celý měsíc. Samostatně budeme likvidovat škody podnikatelských subjektů. Zatím se z nich nikdo nepřihlásil, čekáme na první vlaštovky, až se začnou obracet s požadavkem na náhradu ušlého zisku. Po celou dobu jsme se snažili chovat maximálně vstřícně. Jinak technicky je to pro nás havárie jako jakákoliv jiná, takže jsme mohli ze zákona vyhlásit havárii a zavřít vodu do celých Dejvic. Pak ze zákona nenastává žádné plnění, žádné náhrady škody a podobně. Jenže třicetitisícová oblast bez vody by znamenala hygienickou kalamitu. Proto jsme se snažili, aby alespoň tekla užitková voda na mytí a splachování. Protože byla kontaminovaná rozvodná síť, trvalo takovou dobu, než se celá vypláchla, vyčistila a desinfikovala.

HN: Po havárii přišli někteří politici, třeba pražská radní Jana Plamínková, že by bylo nejlepší vám vypovědět smlouvu a město by si vodohospodářskou síť provozovalo samo. Tušíte, že magistrát teď bude minimálně tlačit na výhodnější podmínky smlouvy?

Tato nehoda by se stala komukoliv, i kdyby tam byl městský provozovatel. Jen by se problémy spláchly po politických zástupcích, nikoliv po nás. Někteří politici havárii okamžitě iracionálně využili jako záminku, jednají pod nějakým tlakem veřejnosti a vytáhli do boje. Proti tomu nás chrání provozovatelská smlouva, kde výpovědní důvody jsou jasně řečené. Jedna věc je nějaká politická proklamace, druhá věc je naštěstí ještě pořád stabilní právní rámec.

HN: To je sebevědomé prohlášení, vy si nepřipouštíte nějaké vlastní pochybení?

My samozřejmě máme odpovědnost za nehodu, nezříkáme se jí, ale rozhodně nejsme viníkem, to jsme schopni prokázat. Vina je i v evidenci vodohopodářského majetku města. V mapách řadů v hlavním městě máme hodně přerušovaných čar, které značí takzvané neověřené průběhy sítí. To znamená, že si pouze myslíme, kudy roury probíhají, ale ve skutečnosti jsou trošku někde jinde. Když jsme teď hledali zakreslenou rouru, kopali jsme čtyři sedmimetrové jámy. Každá je už důlním dílem, stála nás milion korun. Teprve až ve čtvrté jámě jsme narazili na vodovodní potrubí. Bylo jinde než v mapě. Nemáme od města takové podklady z majetkové evidence, které umožňují zjistit skutečný stav provozovaného majetku. Jít a prohlížet čtyři tisíce kilometrů vodovodní a další čtyři tisíce kilometrů kanalizační sítě je prakticky nemožné.

HN: Dnes častá výhrada zní, proč dohromady dvě miliardy korun odtečou ročně zahraničním vlastníkům z českých vodovodů a kanalizací místo toho, aby se vrátily zpět do obnovy zastaralých sítí? Vaší společnosti PVK loni zisk stoupl z 429 na 500 milionů korun.

Dneska nám každý nasazuje psí hlavu, že ta zlá Veolia tu vydělává a má zisky. Samo ministerstvo financí, které naši činnost cenově reguluje, vypočítává přiměřenost zisku podle objemu investovaného kapitálu a používá sedmiprocentní diskontní míru. Pokud tedy budeme diskontovat realizované zisky od roku 2001, kdy Veolia koupila PVK, vidíme, že původní investice ještě není splacena a ještě dlouho nebude. V momentě, až ta investice bude splacena, už nebudeme vytvářet zisk v takové míře, protože to nebude umožňovat cenový výměr ministerstva. Zisk klesne v momentě, kdy bude splacena původní investice. K té se dnes všichni stavějí tak, jako by neexistovala. Český stát v roce 2001 vyhlásil soutěž na PVK, za které Voelia dala 6,2 miliardy korun. Jenže stát inkasované peníze špatně utopil v sanaci bank, zatímco kdyby je dostala Praha, mohla se za šest miliard rozjet velkorysá systémová obnova sítí a dnes by byly ve výrazně lepším stavu.

HN: Sítě jsou sice z komunistické éry zastaralé, ale proč se dnes neobnovují rychleji, když voda ve srovnání s rokem 1989, kdy stál kubík padesát haléřů, zdražila jako máloco jiného?

Jde o nesmyslné srovnání, protože těch padesát haléřů je cena stanovená v roce 1953 po měnové reformě. Od té doby se na ni z politických důvodů nesmělo sáhnout. Stát vodu dotoval. A samo tehdejší ministerstvo zemědělství někdy v osmdesátých letech přiznávalo, že nákladová cena je někde okolo dvanácti korun.

HN: Musí tedy ještě víc podražit voda, aby se stíhaly vyměňovat všechny popraskané roury?

K navyšování ceny bude docházet, v Praze i jinde není zajištěna prostá obnova majetku. Za komunistů byl zvyk, že se pořád stavělo, ale neobnovovalo se, do toho se nedala ani koruna. Tím vznikl poměrně velký dluh, který dneska Německo nebo Francie vůbec nemají. My jsme generace, která se nad tím bude muset zamyslet. Životnost trubek je sedmdesát až devadesát let, což už se leckde dávno překračuje. Naše společnost Praze platí zhruba dvě miliardy korun ročně, tedy nájem. Město tyto peníze investuje do obnovy sítí – vymění osmnáct kilometrů trubek ročně, což je půl procenta z celé sítě. Byla by třeba další jedna miliarda korun ročně navíc, aby se zajistila prostá obnova.

HN: Jenže kdo řekne lidem, jimž už dnes přijde voda dost drahá, že vodné a stočné musí kvůli děravým rourám ještě víc podražit?

Bylo by dobré si uvědomit, že ve spotřebním koši Pražáka dnes vodné a stočné dělá podle Českého statistického úřadu 1,3 procenta. Například alkohol a cigarety dělají tři procenta. Mně to připomíná situaci, kdy lidé nejsou ochotni dát třicet korun u lékaře za prohlídku, ale pak jdou se psem k veterináři a nechají tam tisíce a vůbec nad tím nemrknou.

HN: Jak moc se vy coby zahraniční provozovatelé obáváte, že města vám po vypršení současných provozovatelských smluv už kontrakty neprodlouží?

Já spíše jako riziko vidím současnou atmosféru, kdy se společnost otočila proti soukromým provozovatelům s tím, že je nejlepší, když si vodohospodářství provozují sama města a obce. Smrsklo se to do myšlenky, že když nevytvářím zisk, tak provozuji efektivně. Je to nesmysl. Když v roce 2001 Veolia přišla do PVK, bylo tu 2100 lidí, dnes máme 980 zaměstnanců. Udělali jsme restrukturalizaci společnosti, provedli automatizaci. Přes tři sta čerpacích stanic na odpadní a šedesát na pitnou vodu dříve mělo obsluhu na místě, dnes jsou řízeny dálkově. To jsou obrovské provozní úspory.

HN: Ale třeba město Mladá Boleslav si síť provozuje samo a vše tam docela dobře funguje.

Mladá Boleslav je světlá výjimka, je tam totiž výborný ředitel. Je to ideální případ, ale všechno je to dané osobou ředitele, který je tam dlouho a dokáže odolávat politickým tlakům. Společnost řídí velice efektivně, klobouk dolů. Ale když se rozhlédnu po jiných městech, žádné další vzory nevidím. I v Praze se to krásně ukázalo na Želivce, kde si město za primátora Tomáše Hudečka vzalo zpět tamní úpravnu vody s tím, že když si ji budou provozovat sami, budou mít desítky milionů korun úspor. Výsledek je ten, že dnes má Želivka stejnou cenu, kterou jsme tam měli my, a nestačí jim to, tlačí na zvýšení. Protože za nás to bylo jedno pracovní středisko s jedním člověkem, teď tam mají společnost s aparátem, představenstvem, dozorčí radou a různými řediteli.

HN: Existuje nějaký ideální model provozování?

U nás se po roce 1989 bohužel totálně rozpadla provozovaná infrastruktura, s tím už se nic neudělá. Z původních krajských podniků vodovodů a kanalizací zůstal pohromadě jediný – severočeský. Na českém trhu existuje třináct set provozovatelů. Bylo by dobré zavést fungující metodu srovnávání, náš trh k tomu přímo vyzývá. Je roztříštěný, pestrý: jsou tu soukromí i veřejní provozovatelé a různé modely fungování. Teď, jak dobíhají původní smlouvy a města dělají nové soutěže, je ideální situace pro srovnání, jak si kdo vedl s cenou, investicemi nebo spolehlivostí.

Zdroj: Hospodářské noviny, foto (Petr Mrkos) Naše voda – Nina Havlová

 

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Co bychom měli vědět o vodě, Podnikání s vodou a zákony, Vodovody a kanalizace