Desítky zemí mají problémy s nedostatkem vody, situace se bude zhoršovat

Aktualizováno 24. listopadu 2011 | Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě , Podnikání s vodou a zákony

IMG_7403 vypuštěná přehrada

„Vlády asi osmdesáti států světa udávají, že mají problémy s nedostatkem vody,“ říká český hydrolog Bohumír  Jánský v rozhovoru pro Lidové noviny.

V některých oblastech Afriky chodí ženy a děti i přes deset kilometrů denně, aby obstaraly vodu pro celou rodinu. Blíž zkrátka zdroj vody není. Podle toho se tu s touhle životadárnou tekutinou také zachází. Podle statistik obyvatel Etiopie spotřebuje za den kolem deseti litrů vody, zatímco Čech přes sto litrů. Stačí otočit kohoutkem. Problémy s nedostatkem vody by se brzy mohly dotknout i střední Evropy. „České republice bude voda chybět třeba už v roce 2050,“ tvrdí Jánský.

Rozhovor s Bohumírem Jánským:

* Na co se na světě spotřebuje nejvíc vody? Předpokládám, že se to liší podle regionů, států  i světadílů.

Nejlépe je na tom z hlediska množství pitné vody Jižní Amerika, nejhůř pak Austrálie. Množství vody je dané od přírody, ale velkou roli hraje člověk a jeho spotřeba. Kamenem úrazu je zásadní rozdíl ve struktuře spotřeby vody mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Nejvyspělejší země světa jako USA zhruba polovinu veškeré vody spotřebují v průmyslové výrobě, pak následuje pitná voda a až pak voda na zemědělství. V rozvojových zemích to je vlastně opačně. Zvlášť v těch, které mají vysoký počet obyvatel. Nejvíc vody je tu třeba na výrobu potravin, tedy převážně na zemědělství. Naprostý extrém je Indie, druhý nejlidnatější stát na světě s více než miliardou obyvatel. Na závlahy a výrobu potravin se tu spotřebovává až 95 procent veškeré spotřeby vody. Pro rozvojový svět průměrné hodnoty říkají, že spotřeba vody je 75 procent v zemědělství, 20 procent v průmyslu a pouze pět procent v domácnostech. Vlády asi osmdesáti států světa udávají, že mají problémy s nedostatkem vody. V těchto zemích žijí zhruba dvě miliardy lidí, tedy asi třetina lidstva. A vody bude ubývat.

* Tomu asi nahrává i to, že se v suchých oblastech často pěstují plodiny náročné na zavlažování. Třeba v pouštních oblastech Uzbekistánu rostou obrovské plantáže bavlny pro výrobu našeho oblečení, a vysychá tak Aralské jezero…

V 80. letech, když jsem tam jezdil, se místní chlubili, jak bavlníkový byznys prosperuje, jak se plantáže rozrůstají. Méně nadšeně tehdy odpovídali na otázky, kde berou vodu na zavlažování. Navštívili jsme tehdy i Karakumský kanál, tehdy největší zavlažovací umělou vodotečna světě – z řeky Amudarjy se jakoby odděluje umělá řeka a namíří si to nesmyslně pouští Karakum až téměř ke Kaspickému moři. A takových kanálů je tam celá řada. Řeky Amudarja i Syrdarja jsou v horách obrovské, vodnaté, ale jakmile odtečou z hor, rychle se zmenšují právě kvůli těmto závlahovým kanálům. Výsledkem je, že řeka Syrdarja se zkrátila natolik, že nedotéká do Aralského jezera. Kdysi druhé největší jezero světa má asi 10 procent původní plochy. Na jeho březích rezavějí lodě, které dřív obstarávaly obživu pro rybáře. Soli ze zasolené pánve jezera vítr rozfoukal do okolí, a zemědělská půda se tak znehodnotila. A koloběh problémů začal právě tím, že se odebrala voda a zničilo se jezero.

* Je řešením omezit produkci bavlny, nebo by pomohlo i zefektivnění závlah?

Bylo by žádoucí, aby se zastavil rozvoj bavlníkových polí a stát přehodnotil priority. Důležité je i zastřešení závlah. Karakumský kanál dlouhý čtyři tisíce kilometrů je otevřený! Deset metrů široké koryto s volnou hladinou vody. Než přeteče poušť, tři čtvrtiny vody se vypaří. To je absolutně neefektivní.

* Tyto problémy se ovšem netýkají jen bavlny. Které další zemědělské plodiny nejvýrazněji způsobují, že jejich zavlažování odčerpává neúměrné množství vody?

Třeba rýže je dost náročná, ale ta se většinou pěstuje v monzunových oblastech a tam, kde je vody dost. Jsou ale oblasti v tropech a subtropech kolem obratníku, kde se zavlažují kromě bavlny i běžné obiloviny. Děje se to v evropském Středomoří, na severu Afriky, na Blízkém východě včele s Izraelem. Takzvaný Státní vodovod se tu odděluje na severu země z Genezaretského jezera a zásobuje zemi vodou. Řeka Jordán je kvůli tomu dnes malý potůček. A to má i politické důsledky. Jordán je převeden na izraelskou stranu a další možní uživatelé mají prostě smůlu, na ně voda z Jordánu už nezbyla. Jordánsku je dopřáno asi 10 procent vody z řeky, ostatním vůbec nic.

* Je možné, že by se tedy v oblasti Blízkého východu v dohledné době bojovalo o vodu?

Týká se to především řek Eufrat a Tigris, které pramení na východě Turecka. Tam na nich lidé vybudovali kaskádu přehrad a využívají je v podstatě jako nástroj politické moci. Když je napětí, vodu nepouštějí. A to zásadně odporuje Světové vodní chartě. Voda dráždí politiky a v budoucnu se to asi bude stupňovat.

* Někteří tvrdí, že k tomu přispěje i klimatická změna. Vody bude v suchých oblastech kvůli oteplování stále méně. Nejsou obavy přehnané?

Změna klimatu existuje, o tom není pochyb. Mám spoustu dokládajících dat z Peru i Kyrgyzstánu, kde tají ledovce. Satelitní snímky dokazují, že některé ubývají až o šedesát metrů za jediný rok. U pramenů Amazonky bylo pět ledovců a v roce 2007 zmizel poslední. Všechno nasvědčuje tomu, že i k nám do střední Evropy dorazí problém s vodou. V České republice bude voda chybět třeba už v roce 2050. Klima se neustále otepluje a otázka je, jak dlouho to bude trvat a jak rychlé budou změny. Další věc je, že vzrůstá extremita odtoku. Na jedné straně jsou delší období sucha, na druhé častější povodně.

* Kvůli tání ledovců a hrozbě povodní pracujete se svým týmem ve zmíněném Kyrgyzstánu. Čím přesně se zabýváte?

Vytipovali jsme od roku 2004 dvanáct jezer, které můžou hráz kdykoliv protrhnout, dvacet pět s vysokým rizikem a dalších asi dvě stě s potenciálním rizikem průvalu. Pokud se protrhne hráz, může voda ohrozit tisíce lidí. U jezera Petrova je navíc hrozba obrovské ekologické havárie, protože je pod ním úložiště toxického odpadu z těžby zlata v dole Kumtor. Začal tát masivní ledovec Petrova a jezero pod ním se tak zvětšuje za rok až o deset hektarů. Dnes je o něco menší než Rožmberský rybník, ale vody stále přibývá. My si myslíme, že se protrhne určitě, ale zabýváme se tím, kde. Nejkatastrofičtější je varianta spodní průtrže hráze. Těžké kovy a další toxické látky by voda rozvlekla po celém údolí až do sousedního Uzbekistánu.

* Mluvíme o suchu, o povodních, znečištěné vodě a dalších závažných problémech. Jak je ale můžeme řešit?

Musíme lidem říkat, jak se mají k nedocenitelné surovině chovat. Vzorem by mohlo být Švýcarsko, Norsko, Švédsko nebo Rakousko. A co se týká pomoci rozvojovým zemím, můžeme tam třeba posílat naše odborníky nebo vyčleňovat peníze ze státního rozpočtu na rozvojovou spolupráci. A to bez ohledu na to, kdo vyhrál volby.

Prof. RNDr. Bohumír Jánský, CSc. (60)

Uznávaný český geograf a hydrolog působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Od začátku 90. let 20. století se zabývá výzkumem v pramenné oblasti řeky Amazonky. V letech 1999 a 2000 se dvakrát úspěšně vydal hledat prameny Amazonky v horách na jihu Peru. Tedy jinde, nežkam je koncem 17. století lokalizoval jezuitský misionář, autor první mapy Amazonie a rodák z Trutnova Samuel Fritz. Od roku 2004 se svým týmem mapuje ledovcová jezera v Kyrgyzstánu, aby předešel tragickým následkům při protržení jejich hrází.

Autor: Tereza Hronová, mediální koordinátorka Informačně-vzdělávací sekce Rozvojovka společnosti Člověk v tísni

Související rubriky: Co bychom měli vědět o vodě, Podnikání s vodou a zákony, Statistiky a kauzy