Den vody: Spojení voda a energie má v naší zemi dlouhou tradici

16. března 2014 | Rubrika: Komentář týdne , Podnikání s vodou a zákony

jez a MVE Doksany - IMG_7086

Nad kořeny spojení „voda a energie“, které je podtitulem letošního světového Dne vody, se zamýšlí vrchní ředitel sekce vodního hospodářství ministerstva zemědělství Pavel Punčochář.

Při spojení „voda a energie“ si většina obyvatel okamžitě vybaví vodní elektrárny – ale přiznejme si, že počátkem všeho byla „vodní kola“ využívaná ve mlýnech nebo hamrech. Pro zajištění účinného množství vody (a efektivního spádu) docházelo k výstavbě vodních děl na vytvoření dostatečné akumulace ve vzdutí nad jezy nebo v malých nádržích a rovněž ke zřízení náhonů. Je až s podivem, jak podél mnohých potoků (o řekách nemluvě) vznikala soustava mlýnů. A všem tekoucí voda jediného vodního toku zajišťovala výrobní sílu. Manipulace v takové kaskádě „mlýnů“ musely být bezpochyby vhodně dojednány (navíc v dohodách s voraři), a tak lze mlynáře určitě považovat za schopné vodohospodáře. A to se vším všudy – včetně konstrukce mlýnů (uměli s povodněmi žít – zato se obávali sucha). Mladším čtenářům doporučuji přečíst některou z knížek Jana Morávka (nejlépe „Veselá ves“ nebo známější „Plavci na Sázavě“), kde krásně popisuje soužití mlynářů a obyvatel na březích řek s vodou. Ani já nemohu při tom ohlédnutí za minulostí nezavzpomínat na své dětství na břehu Sázavy. Bydleli jsme naproti mlýnu, kde byla horizontální turbína  a měl jsem běžně možnost shlédnout řemenové transmise této malé vodní elektrárny, která poháněla mlýn, pilu a ještě přebytek energie šel do veřejné sítě (byla to tedy opravdu malá elektrárna?). Vždy mne překvapovalo, jak při letních bouřkách, kdy celé městečko „zhaslo“ následkem výpadku proudu (to se běžně stávalo několikrát za prázdniny), se ve mlýně a na několika přilehlých sloupech veřejného osvětleni vesele svítilo dále,  bouřka – nebouřka.

Většina těchto elektrárniček postupně zanikala, malé mlýny se rušily včetně zabudovaných turbin a s velkou lítostí jsem viděl, jak také „můj“ sousedský mlýn skončil – katry na pile i zařízení elektrárny bylo palicemi „demontováno“ s odkazem na socialistickou velkovýrobu. Naštěstí budovy těchto mlýnů a související vodní stavby zůstaly zachovány  a v posledních dvaceti letech opět dochází k rozvoji malých vodních elektráren (MVE), tedy hydroelektráren s výkonem do 10 MW.

Provázejí to, na rozdíl od minulosti, zcela jiné potíže: Snaha o maximální výtěžek silně mění poměry vodního toku. Přes jezy příliš často voda nepřetéká, vše shltne nátok do elektrárny. Zajištění přijatelného režimu je obtížné, trvají spory provozovatelů MVE s rybáři a s ochránci životního prostředí. Snad chystané nařízení vlády o ekologických průtocích (v gesci Ministerstva pro životní prostředí) dospěje k přijatelnému kompromisu, jak zachovat dostatečný průtok pro vodní ekosystémy, který zároveň dovolí přijatelný výnos pro úhradu nákladné investice, jakou zřízení MVE bezpochyby je. Tedy průtok v podjezí, který umožní normální život říční fauny, zejména rybích populací, které právě pod jezy nacházejí velmi vhodné podmínky pro život a rozmnožování v trdlištích.

O tom, že příčné stavby na vodních tocích nejenom pro získávání energie, ale i pro plavbu razantně mění charakter vodních toků, není pochyb. Říční kontinuum je přerušené, migrace ryb zastavena stejně, jako pohyb splavenin – což zásadně mění hydromorfologické podmínky. Není proto divu, že snahy o kompenzaci těchto nepříznivých dopadů se snaží upravit a měnit současné požadavky evropské vodní legislativy. Výstavba rybích přechodů (ovšem účinných) je jedním z kroků, stejně jako revize povolení k nakládání s vodami, zavádějící přísnější podmínky – především pro nově budované MVE. Naopak je třeba uvést, že řada provozovatelů historických MVE má pro soulad s vodním tokem cit a zachovávají po léta vytvořenou stabilitu provozu MVE a stavu vodního toku. Není ovšem od věci uvést, že využití „vodní síly“ pro získávání elektrické energie je téma mnohem méně ekonomicky konfliktní, než extrémní rozvoj fotovoltaických elektráren, na které všichni doplácíme a o jejichž (ne)udržitelnosti není pochyb, jak ostatně přiznávají otevřeně i experti a vedení ČEZ.

Energie je ovšem s vodou spojena mnohem více, než představuje využití jejího pohybu, tedy hydrauliky. Málokdo si uvědomuje, že veškeré „klasické“ (= tepelné) i jaderné elektrárny nemohou bez dostatečného přísunu chladicích vod existovat. Nejlépe to dokumentuje několik zkušeností. Po roce 2002, provázeném extrémními povodněmi a nadprůměrným úhrnem ročních srážek, nastal opak. V roce 2003 srážkové úhrny nedosahovaly zdaleka dlouhodobých průměrů (u nás činily cca 70 % dlouhodobého ročního průměru) a kromě potíží s jakostí vod nastaly potíže s chlazením elektráren. Nejenom u nás (elektrárna u Mělníka), ale např. v Německu v řadě tepelných elektráren bylo nutné sáhnout k omezení výroby následkem nedostatečného množství uspokojivě chladné vody.

Zkrátka – „voda a energie“ je téma v současné hospodářské situaci světa stejně důležité, jako „voda je život“. Svědčí o tom mj. také způsob rozhodování pro umístění jaderných elektráren – mezi rozhodující podmínky patří zajištění dostatečného (trvalého) vodního zdroje pro chlazení, což potvrdily u nás diskuse při výstavbě „Temelína“, a dvě vodní díla na Vltavě (Hněvkovice a Kořensko) jsou výsledkem rozhodnutí o této lokalitě.

Autor: vrchní ředitel sekce vodního hospodářství ministerstva zemědělství Pavel Punčochář (redakčně kráceno), ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová

Související rubriky: Komentář týdne, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla, Prevence povodní, voda v krajině, Vodovody a kanalizace