AQUA 2012: Marketingový propadák v přímém přenosu

5. září 2012 | Rubrika: Komentář týdne , Rybářství a rybníkářství

IMG_6777 kapr v kádi

Nestává se zase každý den, že se do ČR sjede zhruba 2 500 lidí z celého světa, aby diskutovali o budoucnosti oboru, který by měl naší zemi zásadně zajímat, neboť v něm má největší tradici na půdě evropského kontinentu – rybářství a rybníkářství.

Ačkoli ale Světové sympozium AQUA 2012 zaměřené na chov, produkci, vědu, výzkum a inovace v oblasti rybolovu trvalo plných pět dní, nikdo kromě účastníků a jejich kamarádů o akci pořádně nic neví a ani o ní v médiích neinformoval. Tedy v médiích centrálních. Je to nepochopitelné. Přestože jedním z témat, které se táhne po celou dobu AQUA 2012 a bylo i námětem kulatého stolu organizovaném ministerstvem zemědělství, je nedostatečná osvěta a marketing týkající se prezentace a propagace ryb a výrobků z nich, je ideální příležitost, jak o problémech oboru informovat laickou veřejnost, trestuhodně nevyužita. I samotnému gesčnímu ministerstvu zemědělství poslali organizátoři akce tak všeobecné a mediálně nepoužitelné údaje, že je resort ani nerozeslal novinářům k možnému využití. Využít totiž nebylo co.

Nesmyslné ostatně bylo již samotné načasování akce. Ta začínala, byť pod patronací ministerstva zemědělství, v sobotu 1. září, tedy ve stejný den, kdy probíhaly na výstavě Země živitelka Národní dožínky za účasti všech rozhodujících představitelů resortu. Ti pak logicky nemohli být zároveň při zahájení AQUA 2012, což byl ovšem jen vrchol pomyslného (ne)marketingového ledovce. Prostě – symbol nemluvného zasmušilého rybáře čekající pokud možno v co největší izolaci od okolního prostředí na svůj úlovek jakoby se promítl do celé AQUA 2012.

Česká republika je přitom zemí s nejnižší spotřebou nejen sladkovodních, ale jakýchkoli ryb ze všech vyspělejších zemí na světě.Přesto se celkem správně na úrovni EU profilujeme jako stát, který cíleně hodlá z evropských i vlastních peněz podporovat rozvoj sladkovodního rybářství. To má totiž zásadní problémy jak ve struktuře chovaných ryb, tak v efektivitě jejich chovů, tak v invenci jejich zpracování a samozřejmě právě v propagaci. Možná tedy někdo nechtěl, aby se o problémech veřejně mluvilo. Jenže to je cesta do pekel.

Chceme-li totiž tuzemské rybářství rozvíjet, nelze před problémy strkat hlavu do písku. Vše začíná již od zmíněné nevyhovující struktury nabídky. Dominantní tržní rybou je již léta kapr, ryba, která má podle některých údajů nejvíc kostí ze všech ryb na světě, údajně celkem 4 386. To zcela určitě není vlastnost, která by spotřebitele k nákupům kaprů lákala. Přesto ovšem tuzemští producenti i v rámci AQUA 2012 tvrdošíjně tvrdí, že je třeba se soustředit „na udržitelnou produkci kapra“. Kosti v rybách, a také jejich cena, jsou ostatně největším limitem pro nákup našich ryb. Obojí je ale řešitelné, kdyby to ovšem naši rybáři a zpracovatelé ryb řešit chtěli. Například formou filetů, tedy naporcovaných kusůmasa ryb bez kostí. Taková nabídka by samozřejmě ryby zdražila, pokud se ovšem– a v tom je ten háček, nenajde další tržní zhodnocení pro rybí „odpad“,například jako surovinového zdroje pro různá krmiva, nebo prostřednictvím rozšíření škály nabídky výrobků z ryb o různé vnitřnosti vhodné na polévkuči další pokrmy. Prý to naši zpracovatelé dělají… pak ovšem moc nechápu, že takové produkty není téměř nikde vidět.

Určitě lépe než dosud je řešitelná ekonomika chovu ryb, na jejímž konci je levnější produkce. Cestou jsou„uzavřené akvakultury“, tedy intenzivní chov ryb v „továrnách na ryby“, kde je ČR jedinou evropskou zemí, která tímto způsobem ryby neprodukuje. Odrazujím faktorem byla dosud vysoká energetická náročnost takových chovů, neboťk opravdu intenzivní a tedy ekonomicky efektivní produkci je nutné udržovat v příslušných továrnách na ryby stálou optimální teplotu. Ani to ale není neřešitelné, neboť k udržování vhodné teploty se může využít odpadní teplo z elektráren nebo bioplynových stanic. Nikdo to ovšem u nás ani nezkusil.

Výsledkem je, že když už si český spotřebitel koupí mimo Vánoce nějakou rybu, je to obvykle pangas z Vietnamu nebo nějaká mražená mořská potvora. Kromě kapra se totiž náš spotřebitel může z domácí produkce setkat tak maximálně s nabídkou pstruha. Pokrmy z ryb navíc téměř nenabízejí ani restaurace, a to i ty v blízkosti rybníků. Pokud si někdo chce dát něco jiného než kapra, většinou požádá známého rybáře, a nebo si, je-li sám rybář, chytí potřebnou surovinu sám.

I to je samozřejmě cesta. Na rybářskou a rybníkářskou tradici našich zemí ovšem poněkud tristní. Těžko se ale něco změní, nebude-li veřejný tlak na potřebné změny. Že to funguje, ukazuje postupné zmrtvýchvstávání českých tradičních potravin, farmářských trhů, opětný vznik menších obchůdků s nabídkou místních potravin. Mimořádná neschopnost komunikace ze strany všech tuzemských producentů rybích surovin, jejich zpracovatelů i veškeré vědecko-výzkumné oborové komunity je ovšem v případěrozvoje nabídky našich rybích produktů velkou brzdou. Dokazuje to i pojetí Světového sympozia AQUA 2012.

Petr Havel

Související rubriky: Komentář týdne, Rybářství a rybníkářství