ANALÝZA: Voda a zemědělství v ČR

12. května 2011 | Rubrika: Čistota vody a rekreace , Podnikání s vodou a zákony

Naše voda - řeka v krajině ČR

Vztahy vody a zemědělství jsou vícenásobné a vzájemné. Příspěvek rekapituluje tyto vztahy v prostředí a podmínkách ČR se zaměřením zejména na úlohu zemědělství při zajišťování kvality povrchových a podzemních vod.

 

Voda jako vstup do zemědělství

Jedná se o spotřebu vody zejména v živočišné výrobě a v závlahových systémech (22 tis. ha z. p., tj. asi 0,7 % zemědělské půdy, na kterou lze uplatnit přímé platby), a to jak z hlediska její kvantity (dostatku), tak i kvality z krátkodobého (riziko přímé kontaminace vody pro hospodářská zvířata) i dlouhodobého pohledu (riziko usazování škodlivých látek v půdě).

Zemědělství v EU spotřebovává v průměru kolem 80 % vody. V některých regionech ČR (např. v jižní Moravě) v důsledku nevhodného využití půdy a postupujících klimatických změn se výrazně zvyšuje riziko vodního deficitu pro zemědělství (podle VÚMOP jde v současnosti o asi 45 tis. ha z. p., tj. zhruba 1,3 % celkové výměry zemědělské půdy).

 

Zemědělství a vodní režim zemědělské krajiny

Postupující klimatické změny zvyšují rizika a četnost období výrazných srážek či mimořádně suchých období. Dopady povodní či sucha nejen na zemědělskou produkci a majetky, ale i na celé národní hospodářství, jsou značné a v řadě případů dosahují desítky miliard Kč. Odhaduje se, že zlepšení vodního režimu v zemědělsky využívané krajině může zmírňovat národohospodářské škody až o 20 %.

České zemědělství je stále charakteristické mimořádně vysokým podílem orné půdy (zhruba 72 %) s jejím intenzivním využitím, což zdaleka neodpovídá daným přírodním a klimatickým podmínkám republiky. Velkoplošným zorněním území v kopcovitém terénu se výrazně snižuje jeho ekosystémová stabilita a retenční kapacita, jejichž zlepšení klade zvýšené nároky na management produkčních půdních bloků. Navíc odvodňovací meliorační systémy v různém stupni opotřebení jsou uplatňovány na 1 065 tis. ha z.p., tj. na téměř třetině výměry zemědělské půdy.

 

Zemědělství a vodní eroze

S retencí vody v zemědělské krajině souvisí problémy vodní eroze půdy, která nejen snižuje její kvalitu, ale způsobuje i zanášení koryt vodních toků, vodních děl a dopravní infrastruktury a  v krajním případě přímo ohrožuje ostatní majetky.

Vodní eroze zemědělské půdy patří v ČR mezi nejvýznamnější problémy ve vztahu zemědělství k životnímu prostředí. Přestože asi 40 % zemědělské půdy ČR je ohrožováno vodní erozí, větší část této půdy je nadále intenzivně využívána.

 

Zemědělství a rekreační kvalita vod

Zemědělství „produkuje“ vodu, která ovlivňuje rekreační kvalitu vodních toků a děl.

Česká krajina s její vodní složkou, přes výrazné změny v posledních desítiletích, má stále značný rekreační potenciál. Využití tohoto potenciálu je jeden z nejvýznamnějších předpokladů rozvoje venkova, včetně jeho pracovních příležitostí. Tento potenciál je intenzivním zemědělstvím spolu s intenzivní produkcí ryb v posledních obdobích velmi snižován, což spolu s teprve se rozvíjející infrastrukturou venkova představuje překážku rozvoje venkovského turismu a zdrojů příjmů venkova.

 

Zemědělství a kvalita pitné vody

Zemědělství je jedním z národohospodářských sektorů, které významně ovlivňuje kvalitu vod určených pro lidskou spotřebu.

Způsoby využití zemědělské půdy a současné faremní systémy v České republice, zejména ve zranitelných oblastech dusíkem a v hydrologicky spádových oblastech vodních nádrží, „produkují“ vodu či způsobují prosakování chemických látek, které významně přispívají ke zhoršování kvality vody ve vodních nádržích. Důsledkem jsou stoupající náklady na úpravu surové vody pro lidskou spotřebu, které se promítají do rostoucích cen vodného a stočného pro finální spotřebitele.

Celkové hodnocení vztahu zemědělství ČR k vodě a vodnímu režimu z hlediska tvorby politiky

Pro správné posouzení možností a příležitostí, které má ve vztahu zemědělství k vodnímu režimu zemědělská politika a ostatní národohospodářské politiky, je účelné si uvědomit následující vztahy:

–           Řešení externalit zemědělství ve vztahu k vodnímu režimu na úrovni zemědělského podniku:

.           internalizace účinků v rámci zemědělského podniku,

.           externalizace účinků v okolí zemědělského podniku.

–           Řešení externalit zemědělství ve vztahu k vodnímu režimu na úrovni regionu[1]:

.           internalizace účinků v rámci regionu,

.           externalizace účinků v okolí regionu.

–           Řešení externalit zemědělství ve vztahu k vodnímu režimu na úrovni ČR:

.           internalizace účinků zemědělství v rámci ČR,

.           externalizace účinků v okolí ČR (EU, svět).

Internalizace účinků na úrovni zemí je koncept, který je prosazován Rámcovou směrnicí pro vodní politiku EU (WFD 2000/60/ES). Tato směrnice např. od zemí EU vyžaduje, aby zajistily, že všechny externality vztahující se k vodním zdrojům a spotřebě vody budou internalizovány, tzn. zahrnuty do ceny vodohospodářských služeb.

Podobně lze uvažovat i v případě znečišťování vodních zdrojů ze zemědělství. Výraznou specifikou ČR v tomto případě je naprostá převaha externalizace účinků v okolí zemědělských podniků. Jde o důsledky historických návazností a stávající struktury podniků s naprostou převahou najatých výrobních zdrojů včetně půdy. Značný rozpor mezi vlastnickou a uživatelskou strukturou půdy přispívá ke snížení internalizačních efektů, ke zvyšování transakčních nákladů a celkově ke zvyšování společenských výdajů na zajištění příznivějších externích efektů.

Proti tomu jsou mnohé externí účinky v ČR internalizovány na úrovni regionů. Jednotlivé systémy produkce a distribuce vody tvoří vlastní cenové úrovně, které odpovídají (resp. by měly odpovídat) regionálně specifickým nákladům internalizace.

Na úrovni ČR jde o geografickou realitu: ČR je rozvodnicí, ze které vytékají vody do tří moří a kvalita vod a vodního režimu republiky výrazně ovlivňuje situaci v jejím okolí. Problém českých vod je tak i nadnárodní, přehraniční.

Z hlediska tvorby politiky jsou v dané oblasti pro ČR klíčové následující otázky:

–           Jaká je míra internalizace negativních/pozitivních účinků zemědělství na vodní režim v ČR? Ze světových zkušeností vyplývá, že se zvyšující mírou internalizace mohou podstatně klesat výdaje na snižování negativních/zvyšování pozitivních externalit zemědělství ve smyslu úhrady těchto externalit jako veřejného zboží (public goods), zajišťovaného společně (nedílně) se zemědělskou produkcí (obilovin, mléka apod.) ve smyslu soukromého zboží (private goods).

–           Jaká je míra účinků zlepšování vztahu zemědělství k vodnímu režimu v ČR na okolní země EU, do jaké míry je tento problém přeshraniční povahy? Lze na tomto základu považovat alespoň některé aspekty zlepšování vztahu českého zemědělství k vodnímu režimu za evropské public goods, hrazené plně ze zdrojů EU?

–           V jakém vztahu jsou opatření zemědělské politiky prosazující koncept multifunkčního zemědělství k vodní politice? Mají obě politiky synergické účinky[2]? Jsou dosavadní opatření regulační, polo-regulační povahy a stimulační povahy dostatečná ke zlepšování vztahu zemědělství k vodnímu režimu? Když ne, co je příčinou? A jak efekty zvýšit a zároveň optimalizovat cenu za snížení/zvýšení externalit?

 

Jak reaguje současná zemědělská politika ČR na vztah zemědělství k vodnímu režimu, resp. na požadavky vyplývající z Rámcové směrnice pro vodní politiku 2000/60/ES?

Regulační opatření

Mezi základní regulace v ČR v dané oblasti patří opatření zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (dále jen vodní zákon). Ten např. vymezuje podmínky využití půdního fondu v ochranných pásmech vodních zdrojů (OPVZ):

–           OPVZ I se vztahují k úzkým břehovým zónám, jejichž zemědělské využití je prakticky vyloučené. Vzhledem k tomu, že vlastníkem půdy v OPV I je v naprosté většině stát, regulační opatření si nevynucuje specifické kompenzace.

–           OPVZ II, která se v současnosti v povodí vodárenské nádrže Švihov konkrétně vymezují, již přímo zasahují do vlastnictví a zemědělského užití půdy. Bude-li toto využití omezováno převodem zemědělské půdy do jiné (méně produktivní) kategorie (např. převodem orné půdy do trvalých travních porostů – TTP), je nutno poskytnout vlastníkům půdy kompenzace za snížení hodnoty jejich majetku. Uživatelé – nájemci půdy by měli být kompenzováni nižší úrovní pachtovného placeného vlastníkům půdy. Bude-li využití zemědělské půdy v OPVZ II omezováno jinými (extenzivními) způsoby hospodaření, přiměřená kompenzace náleží uživatelům půdy.

Mezi regulační opatření ovlivňující vodní režim patří i veškerá legislativa spojená s péčí o zemědělský půdní fond a s hospodařením s odpady, hnojivy a pesticidy. Další regulační opatření se uplatňují v rámci polo-regulačních opatření ve smyslu Statutory Mandatory Requirements (SMR), tedy opatření vynucovaných ze zákona (viz dále).

Polo-regulační opatření

Ve Společné zemědělské politice EU (SZP) se jako polo-regulační opatření uplatňují podmínky cross compliance včetně zásad dobrých zemědělských a environmentálních podmínek (GAEC). Termín „polo-regulační“ znamená, že nedodržení podmínek se postihuje snížením či dokonce odebráním nároků na přímé platby EU, přičemž nedodržení podmínek SMR cross compliance by mělo být navíc penalizováno ze zákona.

Ve vztahu k danému problému jde zejména o tato opatření:

–           Nitrátová směrnice jako součást SMR, omezující podmínky hospodaření v zranitelných oblastech dusičnany (ZOD) jako ochrana podzemních vod před zemědělským znečišťováním (jde zejména o bodové zdroje znečištění ze živočišné výroby). Podíl ZOD na celkové výměře z. p. dosahuje téměř 50 %.

–           Omezení zemědělství na erozně ohrožených půdách jako součást tzv. GAEC 2 (s podmínkami od roku 2011, zpřísňující zemědělské využití na větší části erozně ohrožených půdy).

Stimulační opatření

Současná zemědělská politika ČR poskytuje v rámci Programu rozvoje venkova (PRV) relativně značné stimulace pro zlepšení vztahu zemědělství k vodnímu režimu. Většina opatření sice není přímo cílena na vodní složku (opatření jsou primárně cílena např. na zlepšení důchodové situace podniků, na zvyšování biodiverzity apod.), mají však vliv i na vodní režim v zemědělské krajině jako vedlejší účinek stimulací. Jde zejména o tato stimulační opatření:

–           Podpory zemědělství ve znevýhodněných oblastech (LFA – Less Favourable Areas), které jsou vázány pouze na TTP.

–           Podpory v rámci agroenvironmentálního opatření:

.           podpory ošetřování TTP, zakládání a ošetřování travnatých pásů,

.           podpory ošetřování mokřadů a mokrých luk,

.           podpory zatravňování orné půdy,

.           podpory zalesňování zemědělské půdy,

.           podpory ekologického a integrovaného zemědělství,

.           podpory pěstování meziplodin,

–                Podpory pozemkových úprav katastrů.

–                Podpory údržby melioračních zařízení a závlahových systémů

–                Podpory odbahňování rybníků a údržby zemědělských vodních toků.

–                Podpory opatření proti záplavám (včetně suchých poldrů).

 

Veřejné zdroje, investované do uvedených stimulačních podpor po vstupu ČR do EU, jsou uvedeny v tab. 1.

 

 

Je zřejmé, že v zemědělské politice a v politice ochrany životního prostředí se objem veřejných zdrojů na stimulační opatření po vstupu ČR do EU více než zdvojnásobil, avšak při téměř stejném podílu na veškerých veřejných podporách zemědělství.

Jaké jsou dopady všech opatření politiky do vztahu zemědělství k vodnímu režimu?

Všechna uvedená opatření by měla mít vliv na zlepšení vztahu zemědělství k vodnímu režimu. Tyto změny jsou dokumentovány v tab. 2 některými nepřímými ukazateli.

 

 

Mezi pozitivní změny, odpovídající vloženým veřejným zdrojům, lze zařadit zejména více než 70% nárůst výměry ekologického zemědělství (převážně na TTP) a více než dvojnásobný nárůst výměry z. p. v rámci komplexních pozemkových úprav. Pozitivní změnou je i zvýšení podílu vlastní půdy v zemědělských podnicích, které může vyvolat vyšší internalizační efekty ve vztahu k udržování kvality půdy, a také pokles spotřeby č. ž. hnojiv na 1 ha (v roce 2009 však jde spíše o jednorázový dopad meziročního zhoršení ekonomiky sektoru).

Na druhou stranu, přes výrazné zvýšení výdajů spojených s využitím a ošetřováním TTP, prakticky nedochází k žádoucímu rozšiřování jejich výměry, a výrazně se zvýšila i úroveň aplikace prostředků na ochranu rostlin. Celkové účinky tak nejsou zdaleka adekvátní vynaloženým téměř 9 mld. Kč ročně v období 2004 – 2009.

Jinak řečeno, „cena“ veřejného zboží v dané oblasti neustále stoupá, produkce tohoto zboží však stagnuje či dokonce klesá. Je to způsobeno nižšími náklady příležitosti využití půdy pro produkci soukromého zboží, nebo jde o „čisté přeplácení“ zemědělských podniků, o čistý rentní efekt, založený na politickém tlaku zemědělců vůči zbytku společnosti?

Pokusme se na tyto otázky reagovat na příkladu konkrétní situace ve spádové oblasti přehradní nádrže Švihov, reprezentovanou vybranými faremními systémy v okrese Pelhřimov.

 

Vztah zemědělství k vodnímu režimu – „případová studie“ okresu Pelhřimov

Základní zemědělské charakteristiky okresu Pelhřimov v porovnání s celkovou situací ČR jsou uvedeny v tab. 3.

 

 

Podle statistických údajů a údajů z evidence půdy je prakticky celá výměra zemědělské půdy v okrese Pelhřimov zařazena do oblastí LFA, avšak stupeň zornění zde dosahuje téměř 80 %. Platby LFA a tím méně platby na ošetřování TTP, přeneseně tedy platby za veřejné zboží, přestože mají fakticky fixní charakter na delší období, tak prakticky nemají na ekonomiku zemědělských podniků vliv. Zemědělské podniky realizují naprostou většinu svých příjmů na trhu jimi vyrobeného soukromého zboží, který je velmi nestabilní (viz např. vývoj cen mléka), a z přímých plateb důchodového charakteru, ať oddělených či neoddělených od produkce. Při častých výkyvech cen zemědělské produkce se podniky dostávají do nepříznivé ekonomické situace. Podnikají s vysokou mírou příjmové rizikovosti danou proměnlivostí trhu a počasí. Typové optimalizační propočty s využitím optimalizačních modelů ÚZEI (např. FARMA-4) signalizují značné rezervy podniků ve zlepšování jejich ekonomické situace a zmírňování příjmových rizik. Zlepšování je však podmíněné změnami ve struktuře výroby a užití půdy, které by umožnily podstatné zvýšení stabilnějších příjmů za produkci veřejného zboží, s pozitivními účinky na vodní režim ve spádové oblasti přehradní nádrže Švihov. Proč se tak však dlouhodobě neděje, resp. proč jsou uváděné změny tak pomalé a malé? Proč je ochota participovat na platbách LFA a na agroenvironmentálních opatřeních a tím i averze podniků k příjmovým rizikům nízká?

Ve snaze získat podrobnější obraz o situaci se v roce 2010 uskutečnilo dotazníkové šetření v několika zemědělských podnicích okresu Pelhřimov, které byly ochotny v řízených pohovorech odpovídat na otázky, související zejména s jejich faremními systémy a jejich vztahem k vodnímu režimu. Dosavadní výsledky pohovorů nemohou být chápány reprezentativně, poskytují však pohled na typické situace v regionu a lze je proto ve smyslu „případové studie“ i analyticky využít. Dotazovány byly zejména větší podniky typu družstev a akciových společností, které v daném regionu obhospodařují naprostou většinu zemědělské půdy. Základní charakteristiky dotazovaných podniků jsou uvedeny v tab. 4.

 

 

Uvedené charakteristiky podniků z větší části potvrzují souhrnné zemědělské charakteristiky okresu. Signalizují také faktory, které zřejmě ovlivňují chování podniků z hlediska jejich vztahu k podmínkám trhu a opatřením politiky. Jde zejména o tyto skutečnosti:

–           velký počet vlastníků podniků a zároveň vysoký podíl pracujících vlastníků podniků kategorie ZD a AS, který může zvyšovat míru internalizace rozhodování v zájmu zachování pracovních příležitostí těchto vlastníků podniků;

–           velký počet vlastníků půdy, který zvyšuje transakční náklady na jakékoliv změny ve využití či konverzi půdy;

–           velmi nízký podíl vlastní půdy, který může snižovat míru internalizace z hlediska udržování či zlepšování její kvality;

–           značný podíl intenzivního chovu přežvýkavců s krmivovou základnou na orné půdě, který se odráží v relativně vysoké pracovní náročnosti (v počtu AWU/100 ha), související s udržováním pracovních příležitostí[3];

–           extrémně vysoký stupeň zornění v porovnání se 100 % výměrou půdy v LFA.

Celkově lze konstatovat, že výrobní struktura a struktura užití půdy do značné míry odpovídá „tradiční“ struktuře před rokem 1989 jako důsledek „konzervativního“ chování managementu podniků, který více vnímá sociální aspekty podnikání než optimalizaci jejich ekonomiky v nových tržních a agrárně politických podmínkách po roce 1989, resp. po vstupu ČR do EU. Případné úsilí managementu o strukturální změny může narážet na vysoké transakční náklady změn, které mají svůj původ v mimořádně vysokém počtu vlastníků podniků a zejména vlastníků půdy.

Promítnutí současné podnikatelské a výrobní struktury do odpovědí na vybrané otázky dotazníkového šetření poskytují údaje a ostatní informace z přílohy 1 a 2. Jaké jsou významnější poznatky z uvedených odpovědí?

–           malá účinnost poradenských, informačních a kontrolních aktivit státních institucí (povodí, vodohospodářských úřadů);

–           obavy ze snížení zaměstnanosti při přechodu na jiné faremní systémy a užití půdy, na druhou stranu očekávání zlepšení ekonomiky podniků včetně snížení rizikovosti podnikání;

–           významné vnější překážky ke změně faremních systémů a užití půdy, zejména složité vlastnické vztahy k půdě a nedostatečná úroveň stimulací;

–          významné vnitřní překážky ke změně faremních systémů a užití půdy, zejména nedostatek finančních zdrojů (např. pro budování zpevněných ploch a jímek pro skladování statkových hnojiv) a nedostatek mladých a kvalifikovaných pracovníků (selhávání lidského faktoru);

–           relativně velmi dobré vlastní hodnocení vztahů obcí a institucí rezortu MZe k zemědělským podnikům, na druhou stranu relativně velmi špatné hodnocení podobných vztahů s institucemi rezortu MŽP;

–           činnost zemědělských podniků je podle nich nedobře vnímána a velmi kriticky hodnocena spoluobčany a státem;

–           velmi pozitivní souhrnné hodnocení poradenství ke cross compliance, zejména k nitrátové směrnici a GAEC, zcela nedostatečně se však pro řešení problematiky zemědělství a ochrany vod využívá Celostátní sítě pro venkov ustavené podle nařízení Rady (ES) č. 1698/2005.

 

Souhrnné zhodnocení a závěry pro formování politiky po roce 2013

Signální informace z „případové studie“ ve většině případů potvrzují hypotézy o překážkách, které brání potřebným změnám ve struktuře výroby a způsobech užití půdy zejména v regionech s převahou zemědělských podniků, které vznikly transformací původních zemědělských družstev a které si zachovaly statut v různé míře významného „kolektivního zemědělství“. Hlavními překážkami žádoucí konverze orné půdy na TTP jsou evidentně složité a rozsáhlé vlastnické vztahy k půdě v kombinaci s převažující sociální/zaměstnaneckou orientací podniků s vazbou na dřívější větší investice do živočišné výroby. Změnám brání i věková a kvalifikační struktura podniků. Náklady příležitosti využití tradiční výrobní struktury jsou i proto vnímány jako nižší v porovnání se stimulací žádoucích změn a jsou navíc v posledních letech podporovány subvencovaným využitím intenzivně produkované biomasy pro energetické účely. Nové investice do bioplynových stanic, podobně jako dřívější investice do živočišné výroby, se mohou stát významnou překážkou žádoucích změn do budoucnosti.

Jaké jsou za daných podmínek, s přihlédnutím k jejich možným změnám v souvislosti s reformou SZP po roce 2013, možnosti státu ke zlepšení situace? Z čistě ekonomických propočtů vyplývá, že stávající (i budoucí) stimulační opatření jsou nejen dostatečná, ale jejich využití by výrazně přispělo k zlepšení ekonomiky podniků i ke snížení rizikovosti jejich podnikání[4]. Nejsou-li z více příčin tyto stimulace využívány, musí stát obrátit pozornost na regulační a polo-regulační opatření, např.:

–           Zpřísnění podmínek GAEC (protierozní opatření) pro poskytování přímých plateb, což znamená i zvýšení internalizace účinků na úrovni zemědělských podniků.

–           Důsledné využití vodního zákona a vymezení ochranných pásem vodních zdrojů II s přikázanou konverzí orné půdy na TTP (s kompenzací vlastníkům půdy), resp. s přikázanými režimy hospodaření (s kompenzací uživatelům půdy), s vazbami na konkrétní pozemky.

Využití vodního zákona by však mělo být provázáno s opatřeními SZP, aby nedocházelo k překrývání kompenzací a aby bylo dosahováno synergických účinků zemědělské a vodní politiky. Pro tento záměr lze doporučit, aby na úrovni jednotlivých distribučních systémů vody docházelo k větší regionální internalizaci, tzn. aby agroenvironmentální opatření v zemědělství regionu byla (spolu)financována ze zdrojů distribučních systémů, získaných z trhu vody či z vybraných daní (za užití vody).

 

Uvedené závěry, překážky a návrhy se do značné míry shodují s výsledky výzkumu v uplatňování či navrhování agroenvironmentálních programů v jiných zemích (např. Espinoza-Goded, M. et al 2010, Ruto, E, Garrod, G. 2009, Hodge, I., Leader, M. 2007). V zásadě jde o potřebu lepšího cílení agroenvironmentálních programů, resp. o potřebu jejich „šití na míru“ konkrétním přírodním podmínkám, faremním systémům a dokonce i jednotlivým podnikům a pozemkům. To je podle zahraničních zkušeností cesta ke zvyšování ochoty podniků účastnit se programů a k získávání vyšších environmentálních účinků za menší veřejné výdaje. Nelze však opomenout, že cílení opatření či dokonce jejich „šití na míru“ se neobejde bez podstatně větších nákladů na jejich administrativu a zejména na poradenské služby.

Řešení mnohých uvedených problémů a otázek již zřejmě bude spadat do období po roce 2013 v návaznosti na uvažovanou reformu SZP. V čase, kdy je tato prezentace psána, jsou známy pouze „matné“ obrysy změn, ze kterých lze možnosti zlepšení v dané oblasti pouze hrubě odhadovat. V dané problematice jde zejména o následující otázky:

–           Jak bude realizováno „ozelenění“ Pilíře I (tj. přímých plateb) prostřednictvím stimulace environmentálně nadstandardního chování zemědělských podniků?

–           Lze tuto stimulaci, která by měla být 100 % hrazena ze zdrojů EU, považovat za úhradu „evropského“ public goods?

–           Lze uvažované podpory oblastem se ztíženými (přírodními) podmínkami v rámci Pilíře I využít např. pro ochranná pásma vodních zdrojů?

–           Jaký bude celkový vztah Pilíře I k agro-environmentálním opatřením a platbám LFA v rámci Pilíře II?

V každém případě by zemědělství mělo být více vnímáno jako „součást řešení, nikoliv jako součást problémů“ v jeho vztahu k vodnímu režimu.

 

Literatura

Espinoza-Goded, M., Barreiro-Hurlé, J., Ruto, E.: What Do Farmers Want From Agro-Environmental Scheme Design? A Choice Experiment Approach. Journal of Agricultural Economics, Vol. 61, No. 2, 2010.

Hodge, I., Reader, M.: Maximizing the Provision of Public Goods from Future Agri-Environmental Schemes. Final Report of Project 15932 (Peterborough, UK: Land Use Policy Group 2007).

Martin, E., Stahn, H.: On the coordination of the European agri-environmental and water internalizing policies. Working Document Nr. 2009-03. GREQAM, University of dAix-Marseille, January 2009.

Ruto, E., Garrod, G.: Investigating farmers preferences for the design of agri-environmental schemes: a choice experiment approach. Journal of Environmental Planning and Management, Vol. 52, pp. 631-647, 2009

Zprávy o stavu českého zemědělství (za období 2001 – 2009). Ministerstvo zemědělství – Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky/Ústav zemědělské ekonomiky a informací. Praha 2002 až 2010.

 

Doc. Ing. Tomáš Doucha, CSc., Ing. Jiří Holas, CSc.

 


[1] Např. na úrovni spádové či „spotřebitelské“ oblasti vodních nádrží pro pitnou vodu, resp. ochranných pásem těchto nádrží.

[2] V Martin, E., Stahn, H 2009 je propojení zemědělské a vodní politiky na úrovni EU definováno jako „Evropské nekoordinované vodní a zemědělské internalizační politiky“ (European Uncoordinated Water and Agricultural Internalizing Policie – UWAIP).

[3] V posledních letech dochází v důsledku nepříznivé ekonomické situace v chovu skotu (produkci mléka) k redukci stavů zvířat. Jako náhradu řada podniků realizuje či uvažuje o realizaci výstavby bioplynových stanic, které jsou založeny na využití původní krmivové základny na orné půdě (silážní kukuřice).

[4] Při plném využití stimulací může 1 ha TTP v daných podmínkách generovat 15 000 Kč i více příjmů z veřejných zdrojů. Navíc jde o příjmy, se kterými podnik může stabilně počítat minimálně na 7 let dopředu.

 

 

 

Související rubriky: Čistota vody a rekreace, Podnikání s vodou a zákony, Prevence povodní, voda v krajině